Koncert Celestial Ground
Magazín kulturního dění v Praze a okolí 
Rakouský ples

Alfréd ve dvoře: ZKOUŠKA SIRÉN - pohybové kývadlo poetické

Alfred-ve-dvore
ALFRÉD VE DVOŘE
29.10.2009 19:50 | premiéra 11. 11. 2009 v divadle Alfred ve dvoře
reprízy 12., 13. a 14. listopadu




BUBU ZOO RAT



Představení s tancem, živou hudbou a klasickým zpěvem je inspirované Rumunskem a jeho mytologií.



O dětech, které se chtějí proměnit, ale nějak jim to nejde. Čekají na Ježíška, ve tmě, utopeni v moři šatů, mezi vlky, na druhém břehu. Přichází Venuše a její vlasy vlají… Dětský pokoj uprostřed města, nad kterým zní: ZKOUŠKA SIRÉN, ZKOUŠKA SIRÉN, PRÁVĚ PROBĚHLA ZKOUŠKA SIRÉN! Hrajeme si a bezstarostně zlobíme se vzdáleným ale neodbytně se vracejícím pocitem, že se na nás může kdykoliv zřítit celý svět.



www.bubuzoorat.cz



hrají si a zlobí: Petr Hudeček, Jan Švec, Radka Paššáková, režie: Petr Hudeček

premiéra: 11. 11. 2009 v divadle Alfred ve dvoře

podpořili: Nadace Život umělce, DAMU a MOTUS o. s. – produkce divadla Alfred ve dvoře


ROZHOVOR s Petrem Hudečkem, autorem a režisérem představení.


Jaký je tvůj vztah k Rumunsku? A k výstražným sirénám? Jak to spolu souvisí?


Můj vztah k Rumunsku je velice vřelý, protože je s ním spojený kus mého života – přesně šest let. V roce 2002 jsem tam studoval na stáži na Akademii výtvarných umění v Kluži v Transylvánii. Časovou shodou se právě tam odehrála moje první veřejná performance. Tam jsem i pojal nápad rozjet podnikání s lidovými řemesly z Karpat, které do jisté míry provozuji až doteď. Za těch šest let jsem tam strávil mnoho času na cestách, v horách, přímo v rodinách na vesnicích i ve městě. Tato zkušenost pro mě byla i odrazovým můstkem pro vznikající představení. Co se týče sirén, musím upozornit, že sirény nejsou pouze výstražné, ale jsou to i mytologické postavy – napůl dívky, napůl ptáci, sídlící v moři a lákající kouzelným zpěvem plavce, které pak usmrcují. My používáme v představení taktéž kouzelný zpěv zpěvačky Míši Raisové a snažíme se pracovat i s momenty tzv. děsuplnějšími. Snažíme se naznačit, přestože si bezstarostně hrajeme a zlobíme, že život není takové peříčko, a že si s sebou neseme a denně se potýkáme např. s “traumaty” z dětství. Jednoduše za zdánlivě bezstarostnou lákající slupkou krásného života se může skrývat jisté nebezpečí. Takový mají sirény význam na osobní rovině. V té obecnější, řekněme kolektivní, jsou samozřejmě výstražné a odkazují k současnému okolnímu světu, v kterém žijeme. Ten je v poslední době stále více a více plněn a krmen skrze média pocity nebezpečí, strachu a ohrožení. Sirény v této souvislosti tak dostávají varující až, nebojme se to říci, jistý apokalyptický rozměr. Rumunsko s tématikou sirén nemá konkrétní propojení, to je zde pouze prostřednictvím mé osoby.


Co tě přimělo k vytvoření tohoto představení?


Zjednodušeně řečeno, a možná to bude trochu znít jako klišé, tvůrčí přetlak. A chuť opět něco podnikat na vlastním poli uměleckého tvůrčího výrazu. Dávat svému vnitřnímu životu, myšlenkám a pocitům tvar, formovat je do ostatními vnímatelné podoby. Nebát se a jít do rizika.


Podle čeho sis vybíral svoje spoluherce? Jak jste se dali dohromady?


Představení jsem začal zkoušet s úplně jinou partou lidí. Ti byli z mého okruhu ve školním prostředí DAMU a HAMU. Neměl jsem žádné zkušenosti s režisérským vedením a chtěl hodně vycházet ze samotných účinkujících a jejich inspirace a imaginace. Z jejich tvůrčích vkladů a práce na společném sběru materiálu na základě improvizací. To se z různých důvodů podařilo až na podruhé, se současnými účastníky projektu, a jsem za to vděčný.


Jak vznikal celkový tvar? Jak jste zkoušeli?


Nejprve jsem shrnul a připravil výchozí inspirační materiály, tozn. mýtus o vlcích z rumunského prostředí, zpracovaný rumunským srovnávacím religionistou a spisovatelem Mirceou Eliadem a další související mýty o vlcích. Jimi jsme se inspirovali při vlastní textové práci, asociovali jsme a “imaginovali”. Na tomto základě jsme nakonec vybrali jeden určitý, pro nás nejvhodnějšý, mýtus, snažili se ho dešifrovat a zpracovali ho do jednotlivých bodů, které dohromady tvořili hrubý scénář představení. Pak jsme dále asociovali a imaginovali na základě daných bodů. Několik bodů “scénáře” jsme pak realizovali v “prožitkové” akci v reálném prostředí kiaždodenního života. Např. bod Život na druhém břehu jsme si “prožívali” na vltavském přívozu v Praze – Sedleci. Scénář se postupně konkretizoval za pomoci improvizací na dané body v abstraktním prostředí tanečního sálu. Vše jsme natáčeli na kameru, z které jsem pak dělal sestřihy nejzajímavějších momentů. Z nich jsem pak sestavoval přesný scénář bod po bodu. Ten pak používáme při přesné práci na detailech, s tím, že dveře tomu, co nečekaně vpadne do zkoušení podle scénáře a funguje v celku, jsou otevřené. Po čase jsme začli zkoušet společně s hudebníky a to dalo zkoušení rozměr posunující představení novým směrem. Hudba je tak v interakci při vzniku představení a ne pouhým doprovodem. Občas máme “oko zvenčí”, jímž je Anka Caunerová, která nám pomáhá s pohybovým výrazem. Já sám vystupuji ve většině scén, takže střídám “pobyt” na scéně s pohledem zvenčí.


Představení je uváděno jako NOVÁ PRÁCE. V jaké fázi ho tedy uvidí diváci? Co si pod tímhle názvem mají představit?


V důsledku personálních změn a původně nedostatku finančních prostředků (které kdyby byly od začátku, tak by pravděpodobně dovolily účastníkům věnovat více času projektu) jsem požádal o posunutí termínu premiéry na prosinec. To však z organizačních důvodů nebylo možné a tak jsme se pro jistotu domluvili se Šárkou Havlíčkovou na tomto označení, což znamená něco jako skica nového představení. Pravděpodobně se blíží výrazu “work in progress”, na kterýžto je však Šárka podle jejích slov alergická a nepoužívá ho tak a navíc prý na takto označená představení nechodí lidi. V této chvíli však musím říci, že, díky bohu a díky značnému nasazení a nadšení všech zúčastněných, se nám práce na představení daří a postupujeme poměrně rychle ke smysluplnému a zřejmě konečnému tvaru. Takže, myslím, že mohu zodpovědně prohlásit, že diváci uvidí připravované představení v pokročilejší fázi než jako pouhou skicu.





ZKOUŠKA SIRÉN NOVÁ PRÁCE


premiéra 11.11. 2009 v divadle ALFREDVEDVOŘE reprízy 12., 13. a 14. 11. 2009


hrají si a zlobí: Petr Hudeček, Jan Švec, Radka Paššáková, režie: Petr Hudeček, režijní spolupráce: Jan Švec, Radka Paššáková, hudba: Jáchym Štětka, zpěv: Míša Raisová



O TVŮRCÍCH:


Skupina BUBU ZOO RAT se utvořila právě pro vznik tohoto představení. Pro její práci je příznačná silná tvůrčí spolúčast každého účinkujícího:


Petr Hudeček
Absolvoval VŠUP, obor konceptuální a intermediální tvorba. V současné době studuje ve druhém ročníku na Katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU. Během studií se účastnil na různých performance. V roce 2009 vystupoval v tanečním searching projektu švýcarského choreografa Felixe Dumerila v Praze, v rámci festivalu ProArt.


Radka Paššáková
Studentka pátého ročníku Katedry teorie a kritiky DAMU. Studovala pohybovou metodu Jacques Lecoqa u Venduly Prager a Nathalie Pavlata.


Jan Švec
Tanečník a performer. Účinkoval např. v posledním projektu Ioany Mony Popovici Luna Plina, spolupracoval na tanečních projektech Jiřího Lossla a Aleny Dittrichové aj.


Jáchym Štětka
Kytarista, hraje klasickou hudbu ale i jazz ve své skupině Tajná chuť, věnuje se také hudební improvizaci.


Míša Raisová
Zpěvačka, věnuje se klasickému zpěvu a hře na klavír.



www.bubuzoorat.cz


Holešovické divadlo ALFREDVEDVOŘE funguje jako produkční dům a poskytuje prostor umělcům, kteří svou tvorbou přesahují jednotlivé umělecké disciplíny a pracují projektovým způsobem. Alfred ve dvoře je scénou pro „nové divadlo“, uvádí progresivní uměleckou tvorbu a unikátní autorské projekty. Prezentuje současné trendy z oblasti živého umění.

Přidej komentář