Obnovená premiéra 10. 3. 2011 ve Státní opeře Praha
03.03.2011 09:53 |
Donizettiho Lucia di Lammermoor
Nejproslulejší Donizettiho operou byla a zůstala Lucia di Lammermoor. Vznikla roku 1835 a byla skladatelovou první spoluprací s libretistou Salvatorem Cammaranem (1801–1852), pozdějším trvalým spolupracovníkem skladatele Saveria Mercadanteho a autorem libret La battaglia di Legnano, Luisa Miller a Il trovatore pro Verdiho. Pro Donizettiho byl rok 1835 obdobím úspěchů i bolesti. Na pozvání Rossiniho navštívil Paříž, kde byla v Théâtre Italien uvedena jeho opera Marino Faliero a Donizettiho sláva se začala šířit za hranice. Doma v Bergamu mu však zemřela matka a téhož roku i druhé ze tří dětí. Když o dva roky později zemřela při epidemii cholery i skladatelova manželka a poslední z dětí, vrhl se skladatel ještě usilovněji do práce. Odjel znovu do Paříže, kde doufal, že si vydělá tolik, aby po vzoru Rossiniho mohl na divadlo rezignovat a stáhnout se do ústraní. Další možnost získat nové působiště otevřela nabídka na místo dvorního skladatele a komorního kapelníka z Vídně. To už se však objevovaly známky nemoci, jíž skladatel po několikaletém utrpení podlehl. Dokázal ještě napsat další skvělá a dodnes hraná díla: La fille du régiment (Dcera pluku) pro pařížskou Opéra Comique, Lindu di Chamounix a Marii di Rohan pro vídeňské Kärntnerthortheater, Dona Pasquala pro Théâtre Italien v Paříži. Pak už jej čekal jen pobyt v ústavu pro duševně choré, ochrnutí a vysvobozující smrt.
Předlohou k libretu Donizettiho nejznámější opery Lucia di Lammermoor byla „gotická“ novela v té době všeobecně oblíbeného skotského spisovatele Waltera Scotta z roku 1819, The Bride of Lammermoor (Nevěsta z Lammermooru). Ve Scottově tvorbě tvoří neodvratně tragické vyústění příběhu nešťastné nevěsty výjimku. Má charakter skotských balad a ponurá atmosféra Skotska, v němž se děj odehrává, přispívá – podobně jako u Verdiho operní podoby Shakespearova Macbetha – k účinku opery. Salvatore Cammarano vybavil libreto Lucie vším, co činí tuto operu dodnes jevištně působivou. Příběh sourozeneckých a mileneckých vztahů vedoucích k tragédii se nám dnes může zdát poněkud prvoplánový, skladateli však poskytl dostatek prostoru pro rozvinutí bohaté hudební palety. Proslulý sextet svatební scény ve finále 2. aktu byl tak oblíben, že se chodívalo do divadla mnohdy jen kvůli němu a v naprostém rozporu s požadavky dramatického vývoje děje býval několikrát opakován. Takto vybudované finále dějství bylo vzorem operám Verdiho. Lucia di Lammermoor je i v mnoha dalších ohledech přelomovým dílem romantické opery. Vyžaduje nejen dokonalé hlasy, ale také herecké výkony. Titulní postava je vybavena dramatickým vývojem a jemu odpovídající hudbou, která už od vstupní scény upoutává pozornost krásou melodií a širokými možnostmi uplatnění pěvecké virtuozity. Ta však není samoúčelná a představitelce otevírá skutečný herecký prostor. Opera také nabízí při své jednoduchosti barevně bohatou instrumentaci. „Rozdvojení“ duše šílené Lucie mezi lidský hlas a hlas sólové flétny v orchestru je ve své době ojedinělými vystižením psychologické dimenze postavy. Koloratura získává v této scéně funkci dění „mimo tento svět“. Je to dramatická transformace dědictví koloratury z barokní opery, v níž byl zdobený zpěv určen nadpozemským bytostem. Na Donizettiho vzor navazovala řada dalších autorů „šílených“ hrdinek, mj. Ambroise Thomas v partu Ofélie v Hamletovi, Charles Gounod v Markétčině árii ve Faustu, Arrigo Boito ve scéně Margherite v Mefistofelovi.
Lucie di Lammermoor, kterou Donizetti složil v roce 1835 pro dva slavné pěvce té doby, sopranistku Fanny Tacchinardi-Persiani (1812–1867) a tenoristu Gilberta-Louise Duprèze (1806–1896), měla premiéru 26. 9. 1835 v Teatro San Carlo v Neapoli. Čtyři roky po neapolské premiéře, 6. 8. 1839, zazněla Lucia di Lammermoor poprvé v pařížském Théâtre de la Renaissance ve francouzské verzi (poté co zde byla roku 1837 uvedena italsky). To už se mezitím hrála ve Vídni, Madridu, Lisabonu, Londýně, Berlíně, Lvově, a také v Praze, která se s ní seznámila poprvé 27. 10. 1838, kdy byla provedena ve Stavovském divadle německy; česky zazněla poprvé v překladu Emilie Maýrové 14. 2. 1864 v Prozatímním divadle pod taktovkou Jana Nepomuka Maýra. První českou Lucií byla Eleonora z Ehrenbergů.
Autor TZ: Vlasta Reittererová
Nejproslulejší Donizettiho operou byla a zůstala Lucia di Lammermoor. Vznikla roku 1835 a byla skladatelovou první spoluprací s libretistou Salvatorem Cammaranem (1801–1852), pozdějším trvalým spolupracovníkem skladatele Saveria Mercadanteho a autorem libret La battaglia di Legnano, Luisa Miller a Il trovatore pro Verdiho. Pro Donizettiho byl rok 1835 obdobím úspěchů i bolesti. Na pozvání Rossiniho navštívil Paříž, kde byla v Théâtre Italien uvedena jeho opera Marino Faliero a Donizettiho sláva se začala šířit za hranice. Doma v Bergamu mu však zemřela matka a téhož roku i druhé ze tří dětí. Když o dva roky později zemřela při epidemii cholery i skladatelova manželka a poslední z dětí, vrhl se skladatel ještě usilovněji do práce. Odjel znovu do Paříže, kde doufal, že si vydělá tolik, aby po vzoru Rossiniho mohl na divadlo rezignovat a stáhnout se do ústraní. Další možnost získat nové působiště otevřela nabídka na místo dvorního skladatele a komorního kapelníka z Vídně. To už se však objevovaly známky nemoci, jíž skladatel po několikaletém utrpení podlehl. Dokázal ještě napsat další skvělá a dodnes hraná díla: La fille du régiment (Dcera pluku) pro pařížskou Opéra Comique, Lindu di Chamounix a Marii di Rohan pro vídeňské Kärntnerthortheater, Dona Pasquala pro Théâtre Italien v Paříži. Pak už jej čekal jen pobyt v ústavu pro duševně choré, ochrnutí a vysvobozující smrt.
Předlohou k libretu Donizettiho nejznámější opery Lucia di Lammermoor byla „gotická“ novela v té době všeobecně oblíbeného skotského spisovatele Waltera Scotta z roku 1819, The Bride of Lammermoor (Nevěsta z Lammermooru). Ve Scottově tvorbě tvoří neodvratně tragické vyústění příběhu nešťastné nevěsty výjimku. Má charakter skotských balad a ponurá atmosféra Skotska, v němž se děj odehrává, přispívá – podobně jako u Verdiho operní podoby Shakespearova Macbetha – k účinku opery. Salvatore Cammarano vybavil libreto Lucie vším, co činí tuto operu dodnes jevištně působivou. Příběh sourozeneckých a mileneckých vztahů vedoucích k tragédii se nám dnes může zdát poněkud prvoplánový, skladateli však poskytl dostatek prostoru pro rozvinutí bohaté hudební palety. Proslulý sextet svatební scény ve finále 2. aktu byl tak oblíben, že se chodívalo do divadla mnohdy jen kvůli němu a v naprostém rozporu s požadavky dramatického vývoje děje býval několikrát opakován. Takto vybudované finále dějství bylo vzorem operám Verdiho. Lucia di Lammermoor je i v mnoha dalších ohledech přelomovým dílem romantické opery. Vyžaduje nejen dokonalé hlasy, ale také herecké výkony. Titulní postava je vybavena dramatickým vývojem a jemu odpovídající hudbou, která už od vstupní scény upoutává pozornost krásou melodií a širokými možnostmi uplatnění pěvecké virtuozity. Ta však není samoúčelná a představitelce otevírá skutečný herecký prostor. Opera také nabízí při své jednoduchosti barevně bohatou instrumentaci. „Rozdvojení“ duše šílené Lucie mezi lidský hlas a hlas sólové flétny v orchestru je ve své době ojedinělými vystižením psychologické dimenze postavy. Koloratura získává v této scéně funkci dění „mimo tento svět“. Je to dramatická transformace dědictví koloratury z barokní opery, v níž byl zdobený zpěv určen nadpozemským bytostem. Na Donizettiho vzor navazovala řada dalších autorů „šílených“ hrdinek, mj. Ambroise Thomas v partu Ofélie v Hamletovi, Charles Gounod v Markétčině árii ve Faustu, Arrigo Boito ve scéně Margherite v Mefistofelovi.
Lucie di Lammermoor, kterou Donizetti složil v roce 1835 pro dva slavné pěvce té doby, sopranistku Fanny Tacchinardi-Persiani (1812–1867) a tenoristu Gilberta-Louise Duprèze (1806–1896), měla premiéru 26. 9. 1835 v Teatro San Carlo v Neapoli. Čtyři roky po neapolské premiéře, 6. 8. 1839, zazněla Lucia di Lammermoor poprvé v pařížském Théâtre de la Renaissance ve francouzské verzi (poté co zde byla roku 1837 uvedena italsky). To už se mezitím hrála ve Vídni, Madridu, Lisabonu, Londýně, Berlíně, Lvově, a také v Praze, která se s ní seznámila poprvé 27. 10. 1838, kdy byla provedena ve Stavovském divadle německy; česky zazněla poprvé v překladu Emilie Maýrové 14. 2. 1864 v Prozatímním divadle pod taktovkou Jana Nepomuka Maýra. První českou Lucií byla Eleonora z Ehrenbergů.
Autor TZ: Vlasta Reittererová
Ostatní kraje
Katalog
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ VYHLEDÁVÁNÍ V PIS
Nejnovější přidané:
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ VYHLEDÁVÁNÍ V PIS