ŠOA – dva neobyčejné osudy uprostřed nacistického pekla

ŠOA

06.01.2011 13:06 | Dva osudy, dva naprosto odlišné příběhy sportovce Miloše Dobrého a herečky Hany Pravdové. Spojuje je nejen to, že přežili holocaust… Příběh lidí, kteří se ocitli na stejných místech a prožili podobné tragédie, a přesto se nikdy nepoznali, sestavili z autentických výpovědí a podle knihy Krátké povídky z dlouhého života Tomáš Hrbek, Lucie Kolouchová a Daniel Hrbek. V premiéře se divákům Studia Švandova divadla představí Šoa 11. ledna 2011.

Inscenace Šoa byla uvedena v rámci cyklu Hyde Park na podzim minulého roku jako skica k možnému rozpracování do standardní inscenace v rámci příští sezóny s podtitulem „Druhá tvář“. Aktuální zařazení Šoa na stálý repertoár divadla souvisí jednak s dramaturgickou návazností na inscenaci Peníze od Hitlera, s konceptem, jenž vyjadřuje podtitul této sezóny „Na druhém břehu“, ale hlavně s diváckou poptávkou a enormním zájmem škol po představení s touto tematikou. Proto jsme se rozhodli vyhovět divákům a Šoa zařadili na repertoár, zatím do konce sezóny. „Po prvním uvedení byla mini inscenace Šoa pozvána na několik zájezdů po České republice a na základě dosavadního ohlasu české verze se připravuje i verze anglická, ve které bude hrát roli Hany Pravdové její skutečná vnučka – paní Isobel Pravda,“ prozrazuje režisér inscenace a ředitel Švandova divadla na Smíchově.

Osudy herečky Hany Pravdové i sportovce Miloše Dobrého jsou si v lecčems podobné, jejich příběhy se prolínají, střetávají ve vyprávěních o podobných situacích či místech, ke kterým mají vztah. „Hana Pravdová zemřela v roce 2008, v uchopení jejího příběhu a Hany jako jevištní postavy jsme tedy o něco svobodnější než v případě ing. Miloše Dobrého. Nejde nám o ucelený obraz, naši inscenaci tvoří fragmenty autentických výpovědí, rádi bychom do nich vnesli i tvůrčí pohled, názor náš a herců, kteří Hanu a Miloše představují, tj Zuzany Onufrákové a Miroslava Hrušky. Ti jsou nám při vytváření inscenace plnohodnotnými partnery v dialogu,“ vysvětluje dramaturgyně inscenace Lucie Kolouchová a dodává: “S ohledem na charakter textu nelze hovořit o dramatických figurách, ale spíše o vyprávění příběhu, o svědectví. Jejich v lecčems podobné, ale přece díky naprosto jiným naturelům odlišné osudy nám ukazují, jak se dalo přežít a za jakou cenu...“