Alexandr Beň: Ještě jednou bych chtěl zpívat Rigoletta
Po rozpadu sovětského impéria dostal nabídku z pražského Národního divadla. Jeho cesta skončila v Čierne nad Tisou. Vysadili ho z vlaku. Chyběla pozvánka s policejním razítkem. Rodák z ukrajinského Lucku se zařekl, že už nikam nepojede. Zájem o barytonistu Alexandra Beně (12. dubna 1963) ale přetrvával. Angažmá ve Zlaté kapličce mu sice překazili pěvečtí kolegové, kteří nechtěli dalšího cizince v souboru, ale vyslyšel volání Jihočeského divadla (JD), kde působí bezmála tři dekády.
Č. BUDĚJOVICE – Respektovaný verdiovský pěvec a nepřekonatelný Oněgin oslavil šedesáté narozeniny velmi precizně nachystaným recitálem. Na podiu historické budovy JD přesně ve výroční den sklidil ovace vestoje za přednes oblíbených operních árií od Händela, Artemovského a samozřejmě Giuseppe Verdiho, ke kterým procítěně přidal ukrajinské lidové melodie a některé písně ukrajinských skladatelů. Nechyběla ani Klimovského kompozice Jichav kozak za Dunaj v úpravě Ludwiga van Beethovena. Doprovod obstaral premiérově jako virtuózní hráč na klavír šéfdirigent orchestru opery JD David Švec a také violoncellista Václav Žák spolu s houslistkou Hayganush Naradikyen.
Před písní Dva kolory (Dvě barvy) vyměnil Alexandr Beň koncertní sako za košili s černou a červenou výšivkou, kterou mu ušila maminka, když ho vypouštěla z hnízda. „Bylo mi nějakých šestnáct let. Je to takový pasport opravdového Ukrajince,“ komentuje slušivý doplněk používaný při zvláštních příležitostech. Speciální byl každopádně recitál označený na plakátech jako Šťastné i smutné cesty mé. Zaplněné hlediště ocenilo jeho výkon s nadšením. „Viděl jsem, že lidé to přijímají emocionálně. Bylo dojemné, jak to prožívají. Přicházela od nich velmi silná odezva, která mě nabíjela. Chvílemi až moc. Člověk by začínal uvnitř brečet, což není pro umělce úplně dobře,“ usmívá se.
Po mamince nejspíše zdědil pěvecké vlohy. „Měla fenomenální hlas. Uchovávám její nahrávky. Když zazpívala na svatbě nebo při jiné příležitosti, všichni ztichli a poslouchali. Přáli si, aby zpívala dál a dál,“ popisuje a hned připomíná, že v chudém prostředí po druhé světové válce nebylo ani pomyšlení na studium uměleckých oborů. Tuto cestu otevřel teprve Beňův starší bratr, který se učil hrát na baján (knoflíkový akordeon) a posléze šel studovat sbormistrovství. Po skončení základní školní docházky zvolil stejný obor na konzervatoři také Alexandr. „Zpíval jsem tam s banduristy a měl na sobě vyšívanou košili od maminky,“ vzpomíná s láskou. Ke zpěvu inklinoval odmala.
Proletářská kultura musela být nejlepší
„Nevím přesně, jak u mě objevili, že mám hlas, ale přes svoji trému jsem už krátce po zahájení školní docházky zpíval sólo, písničku Zíročka, zíročka. Odbyl jsem si první vystoupení v životě a dostal přezdívku Zíročka. To byla taková ta komsomolská hvězda,“ rád přenechává dějinám tento pojem. Brzy se stal sólistou osmdesátičlenného školního sboru, se kterým pravidelně sklízel vavříny. „Mezi školami se pořádaly komunistické soutěže. Bylo to samozřejmé v Sovětském svazu, protože jsme měli proletářskou kulturu, která musela být nejlepší na světě,“ vysvětluje s trpkou ironií. Přesto neuvažoval o pěvecké kariéře. Zlom nastal po návratu z vojenské služby.
Alexandr Beň vycítil, že povolání sbormistra neboli uměleckého šéfa pěveckého sboru, de facto jeho dirigenta, může být poněkud nevděčné. Nechtěl se pro celý život uvrtat někde v malém městě u poloprofesionálního tělesa. „Při studiu jsme dirigovali a zároveň zpívali jednotlivé skladby, jenom ve třídě bez sboru, před který jsme předstoupili až ve třetím ročníku. Uvědomil jsem si, že nemyslím na to, jak a proč diriguju, ale soustředím se hlavně na zpěv,“ ukazuje na moment, který přesměroval jeho dráhu. Vypravil se na zkoušku do lvovské Státní hudební akademie. Hned ho přijali do nultého ročníku. Za rok už byl řádným studentem, za další dva se stal laureátem mezinárodní pěvecké soutěže v Bělehradu.
Ve Lvově získali takový úspěch před ním pouze dva umělci (A. Vrabel, N. Dacko). „Potom se rozpadl Sovětský svaz, což bylo dobře. Vůbec nelituju. Ale nebyly peníze. Lvovská opera postrádala diváky. Dnes je pořád plno. I ve válce. Neseženete lístky. Tenkrát jsme hráli před prázdným hledištěm,“ vykresluje poměry, z nichž hledal únik. Uvítal pozvánku k předzpívání do pražského Národního divadla. Dostal ji od Evy Herrmannové zasedající v porotě letní pěvecké školy v Gentu. Pro nedostatky v dokumentech ho vysadili z vlaku v Čierne nad Tisou. Představil se později, jenže sólisté ND zablokovali snahu pomoci lidem z bývalého SSSR. Nechtěli mezi sebou dalšího cizince.
Divadlo fungovalo jako rodina
Příliv osobností z východu naboural trpělivost domácích umělců. Teatroložka Eva Herrmannová v pozici šéfky opery ND byla vstřícná, ale zůstala v tom sama. Do děje zasáhla náhoda, šťastný souběh okolností. Beňův projev zaujal Josefa Průdka, jenž pohostinsky režíroval ve Zlaté kapličce. Z domovské Průdkovy scény v Jihočeském divadle zrovna odcházel Oldřich Kříž do Státní opery. U soutoku Vltavy s Malší chyběl barytonista. „Bez předzpívání mi rovnou nabídli stálé angažmá. Nastoupil jsem 10. února 1994,“ nezapomíná svůj památný den. Jihočeskou scénu od té doby obohatil dlouhým výčtem rolí, nejen těch verdiovských. S pokorou se zhostil i děl domácích skladatelů.
Angažmá u soutoku Vltavy s Malší vnímalo divadelní prostředí jako Beňovu přestupní stanici. Odzpívá dvě tři sezony a posune se na západ. Minimálně do Německa, předpovídal kdekdo. Byly to liché předpovědi. „Vždycky jsem měl na mysli, že ve světě to není vůbec jednoduché. Neznal jsem řeči a dodnes jsem nebyl tak důsledný, abych se pořádně naučil anglicky. Nikdy jsem se nehonil za penězi a nejsem Pavarotti nebo Cura, abych si mohl diktovat. V Budějovicích bylo vždycky dobře. Divadlo fungovalo jako rodina,“ klade na stůl argumenty, jejichž respektováním překlenul tři dekády pod praporem jedné z nejprestižnějších oblastních scén v desetimiliónové republice.
Debutoval jako malíř Marcello v Pucciniho Bohémě, následoval Čajkovského Evžen Oněgin, se kterým Alexandr Beň předtím spojil kariérní premiéru ve Lvově. Budějovického Oněgina nastudoval v češtině. „Dirigent Petr Chromčák zastával názor, že lidi nepřijdou na ruskou verzi, neboť si pamatují rok 1968,“ odkrývá pěvec inscenační záměr. Jenže při posledních zkouškách onemocněl tenorista Michal Pavel Vojta, představitel Lenského. Na záskok přišel Valerij Popov, jenž ovládal svůj part pouze rusky. V originále začali přizvukovat také Beň s Jevhenem Šokalem, zatímco Miroslava Veselá (Taťána) a další kolegové zůstali u češtiny. Ojedinělý mix sklidil úspěch i díky režii Jany Kališové.
Skladatel netušil, že bude válka
Jeden z nejznámějších příběhů nenaplněné lásky promítnutý v intimní opeře dvou světových romantiků A. S. Puškina a P. I. Čajkovského se vrátil na prkna Jihočeského divadla v komplikovaném covidovém čase na podzim 2021. Režisér Lubor Cukr svěřil titulní úlohu Alexandru Beňovi v alternaci s Csabou Kotlárem. V ruském originále. Odvážně a zajímavě pojaté představení se vytratilo dost brzy z repertoáru, zřejmě nikoliv bez souvislosti s invazí Ruska na Ukrajinu v únoru 2022. Ruský jazyk aktuálně zní málokomu příjemně. Podobné to bylo po druhé světové válce, když někdo v originální verzi interpretoval texty k hudbě německého skladatele Roberta Schumanna.
Zatím poslední jihočeský Oněgin nemá vyhraněný postoj vůči ruštině. Pouze je opatrnější, když slyší tento jazyk z úst neznámé osoby. „Snažím se zpívat, jak umím nejlíp. Skladatel napsal dílo před více než sto léty a netušil, že bude válka. Myslím, že ještě pět až deset let po skončení konfliktu na Ukrajině se klidně obejdeme bez ruské kultury, kterou jejich oficiální propaganda používá jako zbraň. Podobně jako sport, do něhož se neštítí zapojovat doping. Vytváří dojem, že Putin a všichni Rusové jsou úspěšní a krásní. Potom ať se vrátí na svoje místo Čajkovskij, Dostojevskij, Čechov – kdo si to zaslouží a není šovinista a fašista,“ předkládá jednoznačný postoj k rozpínavé mocnosti.
Kterou roli považuje Alexandr Beň za srdeční záležitost? „Rigoletto,“ bez váhání vysype z rukávu jméno hlavní postavy stejnojmenné opery Giuseppe Verdiho z roku 1851. „Chtěl bych si ho zazpívat ještě jednou v životě. Troufám si říct, že nyní jsem v takové formě, že bych ho přednesl lépe než ve třech předcházejících inscenacích. Perfektní je také Renato v Maškarním plese. To jsou party podle mého gusta,“ svěřuje se verdiovský barytonista s nepřehlédnutelným sametem v hlase. „Člověk nemůže zpívat Verdiho bez duše. Musí ho cítit. Být expresivní, emotivní. Verdi musí znít, jako když teče plná řeka. Ne jako Schubertův lesní potůček,“ vysvětluje.
Práce bývá těžká, když prší
Za tři dekády stálého angažmá v Jihočeském divadle stihl uplatnit svoje umění jako host na četných pódiích v Česku i zahraničí. V naší zemi nestál snad jen na prknech Slezského divadla v Opavě. Do Liberce se vypravil na Maškarní ples, v Plzni se stal Přemyslem ve Fibichově Šárce. V ostravském Národním divadle moravskoslezském absolvoval Výlety páně Broučkovy od Leoše Janáčka, s Národním divadlem Brno vyvezl na turné do Japonska německou verzi Humperdinckovy Perníkové chaloupky (Hänsel und Gretel), načež ji nastudoval pro brněnské publikum v češtině. „Tohle je práce zpěváka. Učit se, zpívat a dobře vykonávat, co máš vykonávat na jevišti,“ shrnuje svůj úděl.
Vracel se také do pražského Národního divadla. Vděčně vzpomíná na spolupráci s Petrem a Matějem Formanovými, kteří u břehu Vltavy režírovali francouzskou operu Kráska a zvíře od skladatele Philipa Glasse na námět slavného Cocteauova filmu a obsadili jej do titulní role Zvířete: „Byla to jedinečná a velmi zajímavá práce. Bratři Formanové jsou obrovsky tvůrčí osobnosti. Přistupují k divadlu úplně jinak než kdokoliv jiný. Nelze je zařadit do žádné škatulky. Pracovalo se s nimi moc dobře, jejich představení bylo vynikající, kouzelné, plné obrazotvornosti. Hodně času jsme strávili v maskérně a dokonce jsme cvičili jízdu na koni v nějaké farmě u Berouna. Jsem rád, že jsem to zažil.“
Bonus pro herce, pěvce a tanečníky angažované Jihočeským divadlem představuje účinkování před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Umělci kvůli tomu rádi obětují i zaslouženou letní dovolenou. V romantickém prostředí zámecké zahrady propůjčil Alexandr Beň svůj hlas celé řadě operních postav. Nezapomenutelně tady zpíval například titulní úlohu Dona Giovanniho ve stejnojmenném díle Wolfganga Amadea Mozarta. „Skrývá se za tím spousta práce. Bývá těžká, když prší, je zima, vracíme se domů ve dvě v noci. Publikum vidí jenom výsledek. Účinkovat mezi stromy a v parku kolem Bellarie je však magická záležitost. Přiláká i lidi, kteří jinak nechodí do divadla,“ oceňuje.
Hezký prostor dostal jubilující barytonista v nedávném provedení Orffovy kantáty Carmina Burana. Na pódiu divadelního sálu v DK Metropol si dopřál úzký kontakt s publikem, když mezi svými výstupy spočíval na židli před orchestrem. „Kantáta představuje jiný druh hudby. Sedíš, posloucháš kolegy, zpíváš si svoje. Carmina Burana jsou nádherným souborem písní. Dělal jsem je také ve Smetanově síni nebo na zájezdech s dirigentem Petrem Chromčákem,“ rekapituluje. Další krásnou roli přidal do svého repertoáru letos v květnu jako Velekněz boha Dagona v biblickém dramatu Samson a Dalila. „Některé vlaky mi ujely. Rád nastoupím do jiných, které zastaví,“ povídá s jiskrou v oku.
Ladislav Lhota
Foto autor (1) a archiv Jihočeského divadla
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ