Fotografie přenesou diváka z Kotvy daleko na východ

Mnozí lidé nikdy neodejdou z oblastí zasažených černobylskou katastrofou. Nemají kam, ani za co.

Vypravit se do kina Kotva v jihočeské metropoli za filmovou premiérou, cestovatelskou diashow nebo přenosem z některého ze světových operních domů, je stejně dobrý nápad, jako zastavit se v kotvácké kavárně u fotografií Libora Sakmaryho označených souhrnným názvem Kolymská silnice, silnice kostí, a v přísálí kina si dopřát nášup fotografií od Petra Tomana, které autor pojmenoval Republika Černobyl. Obě výstavy potrvají do 20. května.

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Nehostinnými končinami, kde v zimě klesají teploty až pod minus sedmdesát stupňů Celsia, z ruského Jakutska do Magadanu lze projet pouze dva tisíce kilometrů dlouhou Kolymskou silnicí, doslova vystlanou kostmi vězňů, kteří ji budovali a přitom umírali po tisících v nelidských podmínkách. „Jsem třetí den na cestě. Žaludek mám jako na vodě, průjem, nemohu skoro jíst. Je to neustálým houpáním auta na hrbolaté cestě, nebo na mě působí atmosféra?“ zapsal si Libor Sakmary do deníčku.

Hlavou mu přitom probleskovaly útržky Solženicynových knih a za okny vozidla se střídala nekonečná, chladná krajina s příznačnými výjevy vymírajících osad a měst. Absolvent Hradecké fotografické konzervatoře v Hradci Králové, posléze lektor Institutu digitální fotografie v Praze a lektor LŠF v Liberci, jenž také pořádá fotografické kurzy pro cestovní kanceláře, se loni vypravil na Kolymskou silnici. „Chtěl jsem poznat ta místa a vyzkoušet, jak se tam stopuje,“ odhalil Sakmary dobrodružné sklony.

Velkoformátové barevné snímky umístěné na stěnách kavárny v Kotvě přibližují tváře lidí z Dálného východu a kontrasty, na které je ostatně přebohaté celé Rusko. „Lákají mě kraje, do nichž nejezdí skoro žádní turisté. Prostředí Kolymské silnice působí někdy depresivně, zvláště počátkem zimy. Moje fotografie představují záznam z jedné výpravy, žádný dlouhodobý dokument. Snažím se ukázat svoje dojmy a pocity. Je to taková osobní výpověď,“ uvedl při vernisáži třiačtyřicetiletý fotograf a odvážný cestovatel.

Bylo mu jedenáct, když došlo k výbuchu

Ani v přísálí Kotvy souběžně vystavující Petr Toman (o dva roky mladší, než Sakmary) není chlapík, jemuž by se roztřásla kolena při vyslovení některých zeměpisných názvů ve směru na východ od hranic bývalého Československa. Naopak. Cílem jeho cest se stala severní resp. východní Ukrajina. Dokumentární fotograf a novinář opustil klasickou žurnalistiku a věnuje se sociálně-dokumentárním projektům. Zkoumá traumatické psychické problémy válečných veteránů či dopady jaderné havárie v Černobylu na život tamních obyvatel.

Již šestým rokem opakovaně – dvakrát, třikrát za rok – odlétá do černobylské oblasti a do Kyjeva, kde je hostem Ivana Hrebenjuka. Ten pracoval deset let v sousedství havarované elektrárny jako likvidátor následků tragické události a pozvolna otevírá Petru Tomanovi svoje nitro plné zkušeností  spojených se strachem, panickou hrůzou, nočními můrami. Český fotograf nevnímá Černobyl přes čísla z dozimetrů, opuštěné domy nebo jaderného ďábla zkrouceného do rozpadajícího se sarkofágu, ale skrz obyčejné lidi.

Okolí zasažené katastrofou ho fascinuje od první návštěvy. Podnikl ji ve společnosti světově proslulého fotožurnalisty Antonína Kratochvíla a dnes již téměř legendárního černobylského dokumentaristy Václava Vašků. Odskočil si také na Majdan a Donbas, ale stále se vrací. „Bylo mi jedenáct, když došlo k výbuchu. Stáli jsme ve Strakonicích v prvomájovém průvodu a netušili vůbec nic. Poprchávalo a z pohledu do šedých mraků mi zůstal takový zvláštní pocit,“ našel nitku, která jej nakonec dovedla až do míst s krutým osudem.

Barevné snímky vystavené v kině Kotva představují uzavřený cyklus Tomanovy dosavadní práce, v níž se autor soustředil především na prostor vně ochranné černobylské zóny. Profesor Jurij Bandaževskyj označil území, které zasahuje nejen Ukrajinu, ale i Bělorusko a Rusko, Republikou Černobyl. Je to domov miliónů lidí, kteří nikam neodejdou, byť by stokrát chtěli. Nemají kam, ani za co. „Dokud tahle generace bude žít – můj přítel Ivan je šedesátník – bude existovat Republika Černobyl. A já se tam budu vracet,“ dodal Petr Toman.    

Ladislav Lhota
Reprofoto autor

Přidej komentář