Herec Jan Dvořák chtěl řídit kamion
Daniel, Jiří, Zdeněk, Ladislav, Marian, David, Jakub, Jan starší a mladší. Tolik Dvořáků prošlo kratším či delším angažmá v Jihočeském divadle. Skutečným bardem je Jan Dvořák starší. Loni v létě s veškerou skromností oslavil čtyřicet let nepřetržité služby v činoherním souboru. Pražský rodák (9. 1. 1957) vstoupil na budějovická prkna uprostřed roku 1978 skoro nastejně s Jaroslavou Červenkovou a ztvárnil od té doby přes sto padesát rolí.
Č. BUDĚJOVICE – První třídu základní školy absolvoval v Týně nad Vltavou. Do druhé šel v pražské Charvátově ulici. Se spolužákem Pavlem, synem herce Vladimíra Brabce, záhy vyplnil přihlášku do dramatického kroužku. Vedl ho Oldřich Lukeš, který v době společenského tání koncem šedesátých let přešel do profesorského sboru na konzervatoři a přiblížil Jana Dvořáka ke studiu na hudebně dramatickém oddělení. Vyšlo to na druhý pokus, když si mladý uchazeč doplnil znalosti z hudební teorie. Nastoupil do ročníku s Markétou Světlíkovou (filmový Metráček), Vlastou Žehrovou, Ivanem Richtrem. Studovali s ním Dagmar Patrasová, Otakar Brousek ml., Jiří Untermüller.
Po obou rodičích měl blízko k hraní na hudební nástroje, ale dramatický kroužek chtěl opustit v šesté třídě. „Maminka řekla ne, budeš tam chodit pořád,“ vysvětluje, že jeho budoucí povolání nevzešlo úplně ze svobodné volby. „Založením jsem stydlivý. Mám v sobě velkou nervozitu. Neměl jsem potřebu někde se cajchnovat. Pravdou je, že jsem bojoval o pozornost ve třídě, protože jsme se stěhovali a střídal jsem školy. To ale nebylo žádné herectví. Raději jsem pomáhal svému strýci v Týně opravovat auta. Chtěl jsem řídit kamion. Podobně jako pražský kolega Václav Kopta, který přilnul k autobusům, jsem si opatřil volant a točil jím v koupelně,“ usmívá se zanícený motorista.
Sklep byl daleko od Záboří
Před nástupem na konzervatoř strávil rok v gymnazijní třídě s Tomášem Hanákem, který ho potom lákal do čerstvě založeného Sklepa. Ale Jan Dvořák měl vcelku jasno. Po absolutoriu půjde hrát na oblast. Ponechal ladem nabídky z Hradce Králové, Karlových Varů, Příbrami a pragmaticky zažádal o přijetí do Českých Budějovic. Od dětství byl zvyklý přebývat třicet kilometrů odtud na chalupě v Záboří u Protivína – nachází tam útočiště dodnes, hlavně v letních měsících. V oáze klidu často sáhne po některé ze sbírky elektrických kytar (učinil tak i ve hře Kivá cadla, do níž složil hudbu) nebo nastartuje cestovní yamahu.
Divil se, když mu řekli, že v Budějovicích se z vlakového nádraží dostane lanovkou k divadlu. Netušil nic o Lannově třídě a dlouho ji hledal, neboť v sedmdesátém osmém nesla úředně jméno maršála Malinovského. Zpočátku překonával mnohá profesní úskalí. Ze studií si odnesl herecké základy i hluboké zážitky, třeba z dechberoucího dialogu Luďka Munzara s Rudolfem Hrušínským, kterému užasle naslouchal z portálu při svém statování ve Stavovském divadle, ale pramálo tušil, co herci dělají přes den. Totální novinkou pro něj byl soubor složený z aktérů nestejného věku a rozdílných zkušeností.
Ujal se ho staršina ansámblu Petr Hanus, u něhož směl přespat. Jenže na place vystupoval sám za sebe a zdaleka nebyl všem rovný jako v partě spolužáků. Nezapřel kandrdase, bojoval s trémou. „Při zkouškách jsem na jevišti měl dát pusu Jarce Červenkové. Styděl jsem se a zrudnul. Myslel jsem, že se propadnu. Málem nastal konec mojí herecké kariéry,“ popisuje seznamování s Jihočeským divadlem, kde ho režisér Stanislav Kopecký obsadil jako sluhu La Fleche v Moliérově Lakomci.
Jó, už jsi vyzrál
Ještě předtím dostal roli v Krčmě pod zeleným stromem, kterou režíroval jeho profesor z konzervatoře Jan Strejček v mosteckém divadle a potom ji přenesl do Českých Budějovic. „Hostování v Mostě mi ukázalo, že jsem trošku rozmazlený. Město bylo zahalené žlutou mlhou. Náměstí zpola vybagrované, divadlo zanedbané, hotel polorozpadlý, domy vybydlené. A také se lišila úroveň souborů. Na rozdíl od Mostu hráli v Budějovicích profíci i menší role. Měl jsem pocit, že je to jiná hra a začal si toho vážit,“ přiznává své prozření.
Jan Dvořák začínal v Jihočeském divadle pod uměleckým šéfem Otto Hradeckým. Štafetu převzal Milan Fridrich. „Ten mě moc nechtěl, ale pak mě vzal na milost. Pracoval se mnou jako pedagog. Říkal, teď jsi, kluku, takovej učeň. Uběhl nějaký rok a říká mi, teď jsi tovaryš. Nakonec povídá, jó, už jsi vyzrál a můžeš hrát nějaké pěkné role,“ rekapituluje herec svoji cestu za prodlužujícím se pobytem na jevišti. Třikrát se objevil v Lucerně (režiséři Fridrich, Kracík, Zajíček) a pokaždé v jiné roli. Opakovaně vystupoval v Divotvorném hrnci a dalších inscenacích.
Milan Fridrich jej obsadil jako Mauricia ve hře Alejandra Casony Stromy umírají vstoje (1991) nebo Jaroslava Pruse v Čapkově Věci Makropulos (1996). „To byly takové světlé okamžiky. Rád jsem hrál také v komediích. Přelomovým představením byl Zabiják Joe, když v roce 1998 nastoupil do Jihočeského divadla Martin Glaser. Sázeli jsme se, že lidé nepřijmou tuhle coolness dramatiku. Nakonec se hrála s velkým úspěchem docela dlouho. Nezapomenutelná práce byla s Janem Kačerem, se kterým jsem měl tu čest hrát ve Zločinu a trestu,“ vypočítává sympatický kumštýř.
Zabiják Joe, premiéra 18. 10. 1998. Jan Dvořák s Michalem Zelenkou
Šup s hlavou do igelitky
Ústřední postavu vytvořil například v Zimní pohádce, jednu z hlavních úloh mu svěřila režisérka Kristýna Taberyová v O´Neilově Cestě dlouhého dne do noci. „Po boku Věry Krpálkové, Karla Charváta, Petra Šporcla jsem hrál mladého O´Neila stiženého tuberou. Byla to taková významnější věc v mých hereckých počátcích a jedna z nejkrásnějších prací vůbec. Na jevišti se zahustí vzduch a člověk má velice zvláštní pocit. Existuje pro něj jenom ta hra. Zažijete to párkrát za celou kariéru,“ líčí doyen činoherního souboru.
Výrazně se zapsal do povědomí diváků v Saturninovi (premiéra 2005, hraje se dodnes) nebo v hořké komedii Je úchvatná po boku nemálo úchvatné Daniely Bambasové (premiéra 2014, hraje se dodnes). Prošel několika inscenacemi, za nimiž stál režisér a scénárista Petr Zelenka – jako Otec v Příbězích obyčejného šílenství (2002) si svým výkonem řekl o záskoky ve stejné postavě za Miroslava Krobota v Dejvickém divadle. „Zahrál jsem si s Ninou Divíškovou, Ivanem Trojanem, Jiřím Bartoškou. Vozil jsem v igelitce svoji hlavu, neboť sochařka Lenka Krobotová mě ve hře musí vysochat. Jednou jsem zaskočil i v Plzni po boku Moniky Švábové,“ pochlubí se.
Nejen profesním zážitkem, ale i velkou ctí byla pro Jana Dvořáka možnost účinkovat v adaptacích dramatických kusů od Václava Havla. Politická komedie Odcházení (2008) měla v Jihočeském divadle dvaadvacet repríz a Jan Dvořák se stal zahradníkem Knoblochem. Ve faustovské parafrázi nazvané Pokoušení (2018) byl zástupcem primáře. „Na premiéru Odcházení přijel Václav Havel do Českých Budějovic. Seděl s námi v klubu. Byl to okouzlující člověk s velkým smyslem pro humor. Pokoušení tady nastudoval Ivan Krejčí z ostravské Arény. Považuji to za jednu z nejhezčích prací v poslední době,“ říká vděčně.
S talentem vydrží každej blbec
Pod kůži se mu dostalo Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde rok co rok prožíval divadelní open air sezonu a potkal řadu zajímavých hostujících režisérů v čele s Jiřím Menzelem. „K otáčku patří dojíždění a ponocování. Když máte během léta pětačtyřicet představení, je to fuška. Zároveň i skvělá věc. Doufám, že točna vydrží na svém místě nebo v zamýšleném divadelním traktu a zachová se jedinečný genius loci. Krumlovské hlediště máme prakticky každý den vyprodané. Lidé přijíždějí i z velkých dálek a chtějí se bavit. Příliš neřeší, jestli vidí známá herecká jména. Berou to se vším všudy,“ oceňuje nezaměnitelný blázen Reinfeld z hororu Dracula v aktuálním repertoáru.
Potkaly ho také menší role ve filmu. Režisér Jan Svěrák ho angažoval do snímků Tmavomodrý svět a Po strništi bos, ve filmografii má tituly Marečku, podejte mi pero, Postel, Jak ukrást Dagmaru, Hodina klavíru (TV film). Prošel televizními seriály Dáma a král, Atentát, Expozitura 2, Modrý kód, Soudce AK. Již v sedmdesátých létech začínal s dabingem pod vedením režisérky Ireny Skružné a „dábnul“ si s tehdy rovněž mladým Viktorem Preisem. Zblízka mohl obdivovat absolutní hvězdy Eduarda Cupáka nebo Vlastimila Brodského. Pěknou porci uměleckého života si odkrojil také v rozhlasovém studiu, hlavně v budějovickém. „To je moc fešácká práce,“ pokyvuje hlavou.
Otec dvou dětí a čerstvý dědeček nepovažuje svoji hereckou kariéru za oslnivou. Prožil ji prakticky v jediném angažmá. „Buď jsem hrdina nebo zbabělec,“ vtipkuje nad loňským jubileem. Vždycky přistupoval k herectví obezřetně a našlapoval kolem opatrně. „Spíše jsem si nedovedl představit, že to zvládnu a naučím se vůbec nazpaměť, když jsem dostal větší roli. Bojoval jsem o místo na slunci a obdivoval třeba Romana Nevěčného, který hned věděl, co a jak. Šlo mu to krásně. Často si připomínám mého profesora na pohyb Pavla Šmoka. Říkal, že vydržet třicet let u divadla s talentem dovede každej blbec. Ale bez talentu, to je umění,“ uzavírá Jan Dvořák s veselými plamínky v očích.
Ladislav Lhota
Foto autor (1), archiv Jihočeského divadla (6)
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ