Její pastorkyňa se vrací v Janáčkově brněnské verzi
Třetí nejsvětovější česká opera, Její pastorkyňa od Leoše Janáčka (vyšší renomé získaly jen Dvořákova Rusalka a Smetanova Prodaná nevěsta), vstoupila po téměř čtvrtstoletí na prkna Jihočeského divadla. Nastudoval ji operní soubor pod režijním vedením uměleckého šéfa Tomáše Studeného a pod taktovkou generálního hudebního ředitele Maria De Rose. Premiérové provedení v DK Metropol 19. ledna sklidilo od nadšeného publika bouřlivé ovace ve stoje. Nejbližší reprízy se chystají 12. února, 5. března respektive 16. dubna.
Č. BUDĚJOVICE – Hudebně zcela nenapodobitelný a pro nezvyklou melodiku velmi ceněný skladatel Leoš Janáček zemřel v srpnu 1928. Devadesáté výročí umělcova skonu je důvodem letošního uvedení Její pastorkyně v Jihočeském divadle spolu s připomínkou rovné stovky let od úspěšné premiéry na jevišti Dvorní opery ve Vídni (pod názvem Jenůfa a v německém překladu), která katapultovala jedinečné dílo a tím i českou hudbu a kulturu do celého světa. Inscenaci lze také paralelně vnímat jako příspěvek k letošním oslavám století české státnosti.
Světová premiéra Její pastorkyně, jakkoliv skromná, se konala v Brně již 20. ledna 1904. V dalších nastudováních 1906 či 1908 provedl Leoš Janáček úpravy proti originálu. Nejrazantnější změny – v romantickém duchu – však učinil operní šéf a dirigent Národního divadla Karel Kovařovic před pražskou premiérou v roce 1916. Tato verze se přednostně uváděla desítky let a stále dostává zelenou na mnoha scénách. Rovněž Jihočeské divadlo ji dávalo třikrát podle Kovařovice (naposledy roku 1993 v režii Milana Fridricha) a teprve napočtvrté se přiklání k Janáčkově brněnské verzi z roku 1908.
Opera už nešokuje novátorstvím
U břehu Malše se Její pastorkyňa objevuje bez škrtů v kompletním rozsahu. Představení se dvěma přestávkami trvá skoro tři hodiny. Režisér Tomáš Studený vnímá „Jenůfu“ jako dokonalý hudební psychothriller. „Dnes už nešokuje svým novátorstvím, ale pořád silně vypovídá o zásadních otázkách a problémech vztahů, mateřství, rodičovství, manželství, zamilovanosti, odpovědnosti, upřímnosti. Neobyčejná emocionální síla Janáčkovy opery vyvěrá z naprosto srozumitelné životní situace. Prostřednictvím autorova geniálního hudebního dramatismu navíc dokáže vyvolat emoční obrazotvornost diváka,“ oceňuje Studený.
V hudebním dramatu ze slovácké vesnice podle předlohy Gabriely Preissové opustil komponista tradiční formu opery s uzavřenými áriemi a čísly. Nahradil je nápěvky mluvy, takže se melodie rodí ze slova a citového proniknutí k jednotlivým postavám. „Hudebně je Janáček naprostý solitér, jeho tvorba se nedá přirovnat k ničemu jinému, co známe z historie. Musíme k němu hledat osobní cestu, což se zdaří po překonání původního ostychu,“ vysvětluje Tomáš Studený. Libreto se drží archaické formy slováckého nářečí, proto představení v Jihočeském divadle provázejí vedle německých rovněž české titulky.
Hudebního nastudování Její pastorkyně se ujal Mario De Rose, jenž zároveň stojí za dirigentským pultíkem. „Nepamatuji, že by v divadelní tragédii někdo z lásky k druhému zabil dítě,“ přiznává De Rose, že se potýkal s porozuměním vztahu mezi Janáčkovou hudbou a operním dějem. Režisér Tomáš Studený se scénografem a výtvarníkem kostýmů Davidem Janoškem zachovali ráz příběhu, dobu i umístění. Soustředili se na obsah dramatu. Snažili se pojmout scénu pravdivě a zapůsobit na emoce. Již první otevření opony potvrzuje, že se jim to povedlo. „Kostýmy nejsou kroji z 19. století, ale vycházejí z lidových prvků a venkovského moravského koloritu,“ připomíná režisér.
Obsazení je báječné
V roli Jenůfy na budějovickém pódiu alternuje hostující sopranistka Lucie Kašpárková s kmenovou sólistkou opery JD Kateřinou Špilauer Hájovskou. Spolu s Kašpárkovou na jihu Čech debutuje pozoruhodný slovenský tenorista maďarského původu Titusz Tobisz v úloze Laci Klemeně, o níž se dělí s Josefem Moravcem. „Myslím, že jsem přesně tak jednoduchý jako Laca, ale i stejně překomplikovaný duševně. Ve své postavě se stále hledám, je to úkol na celý život,“ podotýká rodák z Rimavské Soboty, jenž se převtělil do vytrvalého uchazeče o Jenůfu již před dvěma léty v libereckém divadle F. X. Šaldy.
Klíčovou postavu Kostelničky Buryjovky ztvárňuje jedna z nejvýraznějších operních pěvkyň současnosti, mezzosopranistka Eliška Weissová, která aktuálně vytváří Kostelničku také v pražském Národním divadle společně s Evou Urbanovou. „Troufám si říct, že to bude jedna z mých životních rolí. Poprvé jsem ji dělala před deseti léty. Velice mě naplňuje, je to moje srdeční záležitost,“ vyznává se umělkyně, jež zahájila spolupráci s Jihočeským divadlem v nedávno uvedeném Verdiho Trubadúrovi.
Českobudějovická Její pastorkyňa se mění v defilé dalších vynikajících pěvců. Účinkují Peter Malý / Aleš Voráček (Števa Buryja), Dagmar Volfová (Stařenka Buryjová), Alexandr Beň / František Brantalík (Stárek), Linda Kunclová / Jana Melíšková (Jano), dále alternují Pavla Radostová, Jana Vondrů, Peter Paleček, Iva Hošpesová, Barbora Polášková, Jana Málková, Michaela Šimková, Romana Strnadová, Miroslava Veselá, Kateřina Bukovská, Gabriela Burianová, spolu s nimi také sbor Jihočeského divadla a Dětský pěvecký sbor Jitřenka. „Máme báječné obsazení,“ libuje si zcela oprávněně dramaturg František Řihout.
Ladislav Lhota
Foto Ján Honza
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ