Jiří Šesták vrátil hrdinu o třicet let zpátky

Emeritní ředitel Jihočeského divadla, herec, pedagog a bývalý senátor Jiří Šesták se díky covidovému odtržení od rutinních aktivit pustil do psaní příběhů evokujících jeho mládí strávené z velké části v tajuplném šumavském prostředí. Ve dvou knihách ukazuje na střet zhůvěřilé totality se staletou historií a její působení na lidské ideály

Pražské nakladatelství KANT – Karel Kerlický, v jehož portfoliu převažují umělecké publikace, výtvarné monografie či výstavní katalogy, vydalo rok po sobě dvě novely z pera českobudějovického rodáka Jiřího Šestáka (1956), známého z divadelního prostředí i vysoké politiky. Tituly Cesta jinam (2021) a Divoká honba (2022) zavedou čtenáře do prostředí kolem Lipenského jezera. Volně navazující příběhy upomínají na dobu nedávnou, která dramaticky změnila půvabný šumavský kraj. Přes nepochybnou tíživost nepostrádají humorný nadhled. 

JIŽNÍ ČECHY – Oba dvousetstránkové paperbacky přišly na svět v nízkém nákladu nepřevyšujícím tisíc výtisků. Tím spíše není na místě obava, že by jen malé procento knížek zůstalo kdesi na skladě. Nejenže jsou psané lehkou rukou a kdo otevře útlý svazek, nezaklapne ho, ale touží otáčet další stránky. Navíc Jiří Šesták aktivně popularizuje dílko autorským čtením a besedami, s nimiž putuje za svými příznivci (nejbližší zastávky: Knihovna v Lišově 19. ledna, Knihovna ve Veselí nad Lužnicí 24. ledna, Jihočeská vědecká knihovna na Vltavě v Č. Budějovicích 9. února) a první knihu načetl v plzeňském studiu Českého rozhlasu. Vznikl desetidílný projekt vysílaný na vlnách éteru.

Cesta jinam nese podtitul Úsměvný příběh ze smutné doby, kdy do pohraničí Šumavy byl vstup zakázán. Rodina z Českých Budějovic zdědí chalupu v zakázaném území, kam je vstup možný jenom na povolenku. Za normalizace utíkal, kdo mohl, na chatu či chalupu, aby si aspoň trochu ulevil od každodenní šedi a svázanosti. Všichni se tam těšili. Hrdinové symbolizují typicky rozlomený pár. Učitelka z gymnázia je členkou vládnoucí strany, manžel nenávidí režim a před kariérou dává přednost práci v laboratoři, která je podřadná v kontextu s jeho vzděláním. Přicházejí do nádherné panenské přírody a prošlapují plastické stopy nedávné historie, do nichž se zařezává ostnatý drát.

Celý obsah prostupuje konfrontace brutality železné opony s obdobím normalizace, kterou ohraničují letopočty 1969 a 1989. Čtenář však marně hledá bližší časové určení. S jedinou výjimkou. Pán uslyší v ranní rozhlasové relaci, že kdesi v Kalifornii den předtím zemřel Jiří Voskovec. A to se stalo 1. července 1981. „Příběh je složený trochu ze vzpomínek na moje mládí. Postavili jsme chaloupku na Lojzových pasekách u Lipna. Začínala šedesátá léta, zrovna se napouštěla přehrada. Koukali jsme na druhou stranu, kde je Vítkův Kámen, který jsme mohli navšívit jen kolem osmašedesátého při otevření hranic. Žil jsem tím pohledem a vědomím, že tam dál je terra incognita,“ říká autor.

Bůh si zakryl tvář

Věhlasný psychiatr a taktéž spisovatel Radkin Honzák označuje Cestu jinam jako bezvadnou knihu zachycující pozdní roky reálného socialismu v kraji, do něhož se nemohlo vstoupit jen tak, a připomíná, že hlavní hrdina, dědic chalupy v ostře hlídaném hraničním pásmu, zažívá pozoruhodné příběhy s neméně pozoruhodnými lidmi. „Kromě chalupářské tématiky, která částečně navazuje na Františka Nepila, je tam skvostně zachycená atmosféra období normalizace se směsí nadějí, ale hlavně strachu a nedůvěry ohýbající lidi do loajálních postojů s nevztyčenou hlavou. To všechno se odehrává na Šumavě, v jejím klíně a její náruči, které autor vzdává doslova milostnou apoteózu,“ píše Honzák na blogu.

Novější svazek Divoká honba opatřil jeho tvůrce podtitulem Příběh ze Šumavy z časů, kdy se budoval ráj a Bůh si zakryl tvář. Mimochodem, se zakrytím tváře souzní výtvarné zpracování obálky, k němuž jako motiv poskytl svůj obraz (taktéž se stalo u Cesty jinam) akademický malíř Tomáš Císařovský. Autor textu vrací hrdinu první knihy o třicet let zpátky coby jinocha, který v těžkém roce 1951 rozhoduje či spolurozhoduje o svém dalším osudu. Zároveň pisatel otevírá temnou historii Šumavy – skrze neočekávané zážitky letní brigády začínajících vysokoškoláků přímo na státní hranici při takzvaném vagónování pohraničí. Co se dalo odvézt z opuštěných objektů, mířilo po kolejích do vnitrozemí.

Po vyhnání německého obyvatelstva se bouraly domy, školní budovy, kostely, hospody, celé vesnice. Ničila se staletá paměť šumavské krajiny. Náhradou přicházely ohněm a sírou páchnoucí komunistické zítřky oděné v železnou svěrací kazajku. Střet nadějí a ideálů mladých lidí s nemilosrdnou realitou nastolené totality ukazuje v Divoké honbě na tíživé a tragické momenty uplynulých desetiletí. Zároveň umožňuje v různých kontextech pochopit přítomnost. Jiří Šesták, emeritní ředitel Jihočeského divadla, herec (aktuálně Divadlo Na Vinohradech), pedagog, bývalý senátor, není literárním kandrdasem. V roce 2012 mu vyšla úspěšná kniha Divadlo – kultura – podmínky.   

Ladislav Lhota
Foto autor a archiv Jiřího Šestáka

Přidej komentář