Lazebník Sevillský naskočí do devadesátek s mulletem

Čerstvě nastudované představení komické opery Lazebník sevillský v Jihočeském divadle je stylizované do devadesátých let 20. století, kam je inscenátoři posunuli z původně barokního prostředí. Režiséři Miřenka Čechová s Petrem Boháčem nechávají proslaveným dílem italského skladatele Gioacchina Rossiniho prolínat dvě roviny, komickou i závažnější psychologickou. Diváci se v každém případě mohou těšit na osvěžující zážitek

Operní soubor Jihočeského divadla se vrátil po dvou létech s repertoárem do historické budovy u břehu Malše, kde uvedl v první a druhé premiéře 12. resp. 13. dubna všude ve světě oblíbenou komickou operu Lazebník sevillský od fenomenálního italského skladatele Gioacchina Rossiniho (1792 – 1868). Dějový obsah tvoří první díl trilogie o španělském lazebníku Figarovi z pera Francouze Pierra Augustina Carona de Beaumarchaise (1732 – 1799). Režijně nachystali tento kus Miřenka Čechová a Petr Boháč v netradičním pojetí.

Č. BUDĚJOVICE – Italský bonviván a zároveň plodný autor bezmála čtyřiceti hudebně dramatických děl Gioacchino Rossini zkomponoval svoji nejpopulárnější operu na zakázku římského Teatro di Torre Argentina. Ve skladatelském oboru byl nadmíru zručný, ale také drzý. Často opakoval své předchozí melodie i celé árie (předehru k Lazebníku sevillskému jednoduše přesadil z opery Alžběta, královna anglická – zazní též v Jihočeském divadle). Přesto ke zhudebnění Beaumarchaisovy hry přistupoval s velkou pokorou – stejnou operu již dříve napsal Giovanni Paisiella a měla úspěch. Od Paisielly dostal svolení a s novým libretem stvořil Lazebníka za třináct dní.

Premiéra se konala 20. února 1816 pod názvem Almaviva aneb Marná opatrnost. Příznivci Paisiellova díla ztropili výtržnosti, neváhali dokonce vhodit na jeviště živou kočku. Vzniklý skandál přinesl opačný efekt, než bylo zřejmě přáním iniciátorů. Vzbudili pozornost římského publika, které se hrnulo na další reprízy a brzy pochopilo, že Rossiniho verze překypuje vtipem a zdařilými hudebními nápady. Jako Lazebník sevillský se opera hraje dodnes. Paisiellovu předchůdkyni znají jen muzikologové. „Rossini rozděluje odbornou veřejnost. Jedni ho milují a mohou poslouchat od rána do večera. Druzí ho uznávají, ale nepromlouvá k nim hudba,“ připomíná dramaturg JD Marek Pavlíček.  

Zároveň netají, že se řadí do druhé skupiny. „Rossiniho vnímám jako génia, ale nepouštím si ho. Lazebník sevillský mne neuspokojuje intelektuálně, protože jde o lehkou operu. Její inscenace, které jsem viděl dosud, neměly příliš velkou hloubku,“ říká upřímně. Avšak režisérský tandem Miřenka Čechová – Petr Boháč, získaný k externí spolupráci z pražského Divadla Akropolis, uchopil svěřenou látku poněkud neotřelým způsobem. „Nepřevracejí to nikam do moderního hávu. Nicméně dávají tomu druhou rovinu, která je velmi zajímavá. V jejich podání se prolínají dvě vrstvy, komediální i závažnější psychologická,“ naznačuje dramaturg, že představení potěší diváky uvolněné i hloubavé.

Odkaz na formanovskou lidovost

Lidé v hledišti si mohou vychutnat obě polohy současně nebo je odfiltrovat od sebe. Spokojeně odejdou nejenom ti, kteří se přišli pobavit a zasmát, ale i návštěvnící hledající nějaké poselství. Klasickou hudbou podložený příběh o tom – vyjádřeno archaickou češtinou – kterak mazaný lazebník zoufalému hraběti ke krásné choti pomohl, se stal de facto prequelem Figarovy svatby, druhého dílu Beaumarchaisovy trilogie, o jejíž notový zápis se postaral Wolfgang Amadeus Mozart pár desítek let před Rossinim. Dnešnímu publiku vedle divadelního zážitku neuškodí navíc připomenout povolání lazebníka. Ten býval holičem, kadeřníkem, ale i fyzio či psychoterapeutem v jedné osobě.

Českobudějovická inscenace je stylizovaná do devadesátých let 20. století. K poněkud civilnějším kostýmům patří i paruky, ale ne úplně ty bílé barokní. „Uvidíte mullety, kníry a řekl bych, odkaz na formanovskou lidovost,“ slibuje Marek Pavlíček před reprízami chystanými již do podzimní sezony. Účinkující, kteří vedle precizně vystřižených pěveckých partů podávají i skvělé, protože náročné, herecké výkony, doplňované ještě kolegy z baletu, přecházejí plynule z italštiny do češtiny a zpátky. V italském jazyce zůstávají árie, jak je napsal Rossini. V mateřštině domácích diváků zní recitativy (styl zpěvu, při němž pěvec napodobuje rytmus běžné řeči – pozn.), což činí děj lépe srozumitelným.

Obsazení je špičkové. Vedle kvarteta stálých pěveckých sólistů operního souboru JD vystupují renomovaní hosté, především z pražského Národního divadla. V titulní roli „mazaného lazebníka“ alternují Jakub Hliněnský a Michal Marhold (prvním českým představitelem Figara byl roku 1825 František Škroup, spoluautor pozdější české hymny), v dalších úlohách se střídají Ondřej Koplík a Peter Malý (Hrabě Almaviva), Jan Hnyk, Miloš Horák (Bartolo), Markéta Cukrová, Alžběta Vomáčková (Rosina), Josef Kovačič, Zdeněk Plech (Basilio), Kateřiná Hájovská, Zuzana Koś Kopřivová (Berta), František Brantalík, Tomáš Maliniak (Fiorello), Josef Novotný, Miloslav Veselý (Důstojník).  

Tanečních rolí se zhostili Martin Dvořák (Alter ego hraběte Almavivy), Jana Pelcová (alter ego Rosiny), Roman Zotov-Mikšin (Fiorello). Účinkuje Sbor opery JD a Orchestr JD s dirigentem Martinem Peschíkem, jenž se ujal také hudebního nastudování, druhým dirigentem Annou Novotnou Peškovou a koncertními mistry Martinem Červinkou, Jesse Xavierem Reisem (housle) resp. Václavem Žákem (violoncello). Režisérská dvojice Miřenka Čechová – Petr Boháč si naložila spolu s asistentem Bélou Kérim Nagym na bedra rovněž choreografii. Autorkou scény je Lucia Škandíková, kostýmy vytvořila Kateřina Jirmanová. Představení trvá 170 minut s přestávkou.

Ladislav Lhota
Foto Martina Root   

Přidej komentář