Na Půdu vstoupily Greigovy Události. Dostaví se katarze?

Zajímavou hereckou příležitost nabízí Daně Verzichové v komorním studiu Na Půdě role Claire, která vedla pěvecký sbor v komunitním centru kdesi ve Skotsku a jako jediná přežila vražedný masakr. Inscenace pojednává o tom, jak se člověk může vyrovnat s těžkým osudem

Česká premiéra dramatu Události (v originále The Events) z pera skotského dramatika Davida Greiga se stala první inscenací, kterou uvedlo Jihočeské divadlo v sezoně 2022–23 jako novinku nachystanou pro komorní scénu Na Půdě. Představení pro dva herce a pěvecký mini sbor nabídlo zajímavou příležitost Daně Verzichové (Claire) a Danu Kranichovi (Chlapec). Pojednává o dopadu velké tragédie na lidský život a způsobu, jak se vyrovnat s traumatem. Nepřímo odkazuje na teroristický útok Anderse Breivika, jenž v Norsku roku 2011 zabil sedmdesát sedm lidí.

Č. BUDĚJOVICE – Diváka před vstupem do prostoru Na Půdě potěší stálice činoherního souboru Dana Verzichová, která ho osobně přivítá, představí se jako Claire a některé pány dokonce obejme, ba přidá krátký polibek. Poté, co se usadí všichni příchozí, zahájí s nimi sbormistrová Claire pěveckou rozvičku. Náhle však skončí milé společenské chvilky a odejdou příjemné pocity, jimiž výrazně šetří celý divadelní večer. Inscenátoři však netrpí obavou, že příští publikum se nechá odradit zkušeností prvních návštěvníků ponurého představení. „Na tituly, které jsme považovali za depresivní, chodilo v minulé sezoně úplně nejvíc lidí,“ upozorňuje šéfka činohry Martina Schlegelová.

Pětaosmdesát minut bez přestávky se přihlížející konfrontuje s pocity a myšlenkami osoby, která jediná přežila hrůzný masakr. Claire vedla pěvecký sbor v komunitním centru kdesi ve Skotsku, kam docházeli lidé různých ras, národností a kultur. Sbor posloužil jako terč podobnému ataku, jaký spáchal Breivik nebo jiní šílenci. Divák zároveň čelí světelným a hlavně silným zvukovým efektům – provázejí text sestavený z dialogů, monologických promluv a písní s úkolem ohledat rozpoložení člověka přeživšího smrt svých blízkých. Claire se zmítá v obtížné pozici, ale (otázka pro autora) proč musí být navíc členkou LGBT+? Nemáme dost mediálních masáží zviditelňujících tuto skupinu?

Můj život je docela fajn   

Hrdinka se usilovně pokouší přivolat zpátky svoji duši, která jako by ji opustila po hrůzné vražedné scéně. Konfrontuje svými dotazy a vnitřními běsy duchovního nebo psychologa, zasypává otázkami delikventova otce, pouští se do konfliktů s partnerkou, hledá odpovědi u politika z extrémistického hnutí, které bylo sympatické posedlému střelci. Všechna Claiřina setkání jsou postavená jako střety lidí, jejichž světy těžko najdou propojení, neboť jenom ona zažila děsivou událost. Pořád silněji se hlavní postavy zmocňuje pocit zoufalství, ale také vzdoru a touhy po odvetě. Nakonec pronikne do věznice a tváří v tvář se potká s vrahem – ztělesněným zlem.

Události svojí tíhou a závažností volně navazují na inscenace Pořád jsem to já nebo Holky a kluci uvedené Na Půdě před nedávnem. „Není to úplně veselý večer, ani však nejde o nějakou depresivní dekadenci. Představení pojednává prostě o tom, jak se člověk může vyrovnat s obtížnými okolnostmi. Myslím, že je to věc, která přináší velkou katarzi. Tyto hry obsahují sice výrazná traumata, ale diváci na ně chodí. Vždycky je to o tom, že člověku se na konci uleví a řekne si třeba, výborně, můj život je docela fajn. Odvíjí se mnohem líp, než osud divadelní postavy,“ vysvětluje Martina Schlegelová.

V dramaturgii Davida Košťáka (taktéž autor překladu) a režii Kashi Jandáčkové (scéna a kostýmy Ján Tereba, hudba John Browne) účinkují vedle dvou hlavních postav také Eliška Brumovská, David Krchňavý a Marie Sawa. Nejbližší reprízy se chystají 24. října, 18. listopadu a 3. prosince.

Ladislav Lhota 
Foto Rudy Kovář, archiv Jihočeského divadla

Přidej komentář