Oživlý maňásek se vymkne kontrole svého stvořitele
Sérii činoherních premiér v Jihočeském divadle dala do pohybu černá komedie Přisámbůh! (v originále Hand To God) uvedená poprvé před tuzemským publikem ve Studiové scéně Na Půdě 27. října (nejbližší reprízy 9. a 21. prosince). Dramaturgie sáhla po hře o problémech v mezilidských vztazích, kterou lze vnímat i jako mystický thriller o boji dobra a zla a vnitřním pnutí člověka zápolícího se svým já.
ČESKÉ BUDĚJOVICE – Komorní dílko amerického autora Roberta Askinse se objevilo před dvěma léty na Broadwayi a záhy sklidilo pět nominací na prestižní cenu Tony včetně kategorie „nejlepší hra.“ Sedmero postav, z nichž půltucet je napojený na maňáskový kroužek v zázemí kostela luteránské církve, řeší své problémy, bohužel, většinou na úkor druhých osob. Vedoucí kroužku, ovdovělá Margery, neví, co má dělat s autistickým synem, ani sama se sebou. Pastor hledá vlastní prospěch. Puberťáci se bouří proti všemu, zároveň touží po lásce a uznání, ale neumí to vyjádřit.
Scénu otevírá oživlý maňásek Tyron, jehož monolog kousavě rekapituluje lidské dějiny. Tyron se vymkne kontrole svého stvořitele, dospívajícího Jasona, a stále si vynucuje pozornost. Z podoby maňáska na Jasonově ruce se zhmotňuje do postavy skřeta, který vytrvale nutí introvertního mladíka, aby zahodil nesmělost, přestal být hodným maminčiným chlapečkem a začal říkat a dělat, co sám chce. Není-li Tyron zrovna přítomný fyzicky, zůstává v kulisách jako myšlenkový odér vycházející odkudsi z temných hlubin.
Letos šestatřicetiletý Texasan Robert Askins ztratil ve svých šestnácti otce, jenž zemřel na srdeční selhání. Matka vedla křesťanské loutkáře. V tom je divadelní kus Hand to God autobiografický. Autor vychází z vlastních zkušeností v dospívání, kdy se nevyhnul alkoholu, drogám a sebedestrukci. Také se začal příležitostně modlit. Církev ho přivedla k přemýšlení, ne však k ortodoxnímu životu z víry. Našel inspiraci v divadle a píše hry, často velmi rychle, do nichž míchá sex, krev i Ježíše.
Havlínkův Jason patří k největším pozitivům
Pro černou komedii, která Askinsovi získala věhlas ((jihočeská verze je víc černá, než k popukání), se stal podstatným tématem přechod k dospělosti, kdy jedinec plně přebírá za sebe zodpovědnost. „Důležité je také prostředí luteránské církve se všemi konvencemi, morálkou a celým břemenem, které lidé v této komunitě nesou právě proto, že jsou jejími členy,“ připomíná režisér Janusz Klimsza z Národního divadla moravskoslezského, jenž v Jihočeském divadle usedl pohostinsky za pultík už potřetí (Čarodějky ze Salemu, 2009, Bambini di Praga, 2015).
Očekávané vyznění inscenace (v překladu Jakuba Škorpila a dramaturgii Olgy Šubrtové) by zřejmě nebylo možné jinde, než v komorním prostředí, které aktuálnímu nastudování zajišťuje prostor Na Půdě. „Na velké scéně by to nevyznělo. Za velmi podstatný považuji blízký kontakt herce a diváka, bez něhož by nenastal průtok poměrně jemné energie,“ říká Janusz Klimsza. O jeho slovech není pochyb. Rozpaky však mohou vyvolat drsnější sexuální scény nebo v textu zařazené výrazy pro pohlavní orgány. Inteligentní divák pochopí látku i bez těchto prvků „moderního divadla.“
Hlavní ženskou roli ztvárňuje Věra Hlaváčková. „Není to moje první a předpokládám, ani poslední matka. Je hodně nestandardní, nevyrovnaná, svérázná. Ze všech postav je asi nejméně dospělá. Jsem za ni velmi ráda. Málokdy se stane, že máme tak skvělou hru na tak svělém místě, jako je Půda, a tak skvělého režiséra,“ nešetří superlativy zkušená členka činoherního ansámblu. V úloze jejího syna Jasona podává soustředěný výkon Tomáš Havlínek – patří k největším pozitivům inscenace.
Naopak rozpačitý je novic souboru Jakub Urbánek coby Timothy. Tyrona představuje Tomáš Drápela, Pastora Grega hraje René Šmotek. Postavu Jessicy s lehkostí vystřihne Tereza Vítů, naopak herecký rejstřík nemůže rozvinout Teresa Branna v epizodní roli Jolene. Úsporná scéna Michala Surového dovoluje rychle měnit dekorace a rekvizity, čímž napomáhá k plynulosti děje (Přisámbůh! Se stala teprve druhou hrou uváděnou Na Půdě, která má přestávku), kostýmy Marcely Lysáčkové odkazují na střední vrstvu Američanů v časovém posunu do padesátých či šedesátých let minulého století.
Ladislav Lhota
Foto Petr Neubert
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ