Magazín kulturního dění v Praze a okolí
Knižní startér

Petr Zuska věnoval Jihočechům Klíče odnikud

klic01
Taneční divadlo Klíče odnikud z dílny choreagrafa Petra Zusky se na scéně budějovického DK Metropol proměňuje v inscenaci světového formátu
04.04.2018 11:31 | Ladislav Lhota

Druhou premiérou baletního souboru Jihočeského divadla v letošní sezoně se stalo původní taneční představení Klíče odnikud, které vzešlo z dílny světově uznávaného choreografa a režiséra Petra Zusky, donedávna uměleckého šéfa baletu pražského Národního divadla. Vytvořil originální choreografii s námětem z vlastního života a nevšední kombinací hudebních opusů Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Nejbližší reprízy se konají 14. a 20. dubna resp. 5. května.

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Baletní soubor Jihočeského divadla pod vedením uměleckého šéfa Lukáše Slavického nasadil vysokou laťku. Ze dvou premiérových představení – prvním byla klasická pohádka Kráska a zvíře na libreto Tomáše Vondrovice, kterou choreograf Béla Kéri Nagy přenesl na jeviště v propojení klasického a moderního baletu – učinil nejen velmi chutný bonbónek pro domácí publikum, ale zároveň vytvořil hodnotný exportní artikl, s nímž bez obav může uspět kdekoliv ve světě. 

Spontánní ovace vestoje a nepočítané opony po premiéře tanečního divadla Klíče odnikud (označení jako balet není úplně na místě) byly nejlepším vysvědčením, jaké tvůrci a protagonisté mohli dostat. „Petra Zusku ctím jako všestranného umělce, jehož díla jsou vždy nesmírně muzikální a třebaže neprovázejí diváka nutně plynulým dějem, přinášejí vždy nějaké poselství, nějakou zprávu. Pro naše divadlo udělal opravdu nádherné představení,“ vyzdvihuje zcela po právu Lukáš Slavický.

Zoufalé ženě nebylo pomoci

Bývalý tanečník Petr Zuska pracoval s baletním souborem Jihočeského divadla již v roce 2012, kdy nastudoval choreografii Mariin sen v rámci komponovaného večera Bez gravitace. Nedlouho po ukončení patnáctiletého angažmá ve Zlaté kapličce přispěchal ke břehu Malše s autorským představením o délce zhruba sedmdesát minut (plus přestávka). Nejprve zvolil hudbu. Postavil vedle sebe dvě naprosto kontrastující předlohy, symfonicko vokální Requiem od Antonína Dvořáka a klavírní lyriku Leoše Janáčka z cyklu Po zarostlém chodníčku.

Mše za zesnulého se Dvořákovým notovým zápisem pozvedla k velkolepé oslavě Boha. Autor ji zkomponoval na vrcholu svého tvůrčího období, zatímco Leoš Janáček se vydal Po zarostlém chodníčku se svým osamoceným a velmi niterným klavírem proti ráně osudu, kterou představovalo úmrtí jednadvacetileté dcery. Zdánlivě neslučitelná hudební vyjádření se prolínají jako doprovod pohybové složky, do níž Petr Zuska vložil neobvyklý mix vlastního déjá vu z dětství s atmosférou děsivého strachu, do níž na dlouhá desetiletí upadla blízká osoba.  

Předobraz schizofreničky střídající extrémně rozdílné nálady se jako hlavní postava objevuje na jevišti. Dokonce se prolíná sama sebou v mladší a starší podobě. Podle scénáře je to ONA tanečnice a ONA pianistka. „Zoufalá, vyšinutá žena, uzavřená do soukromého světa plného strachu a hrůzy ze všeho kolem, obklopená tmou a unášená rejem neuspořádaných démonů. Nebylo jí pomoci,“ charakterizuje Petr Zuska svoji tetu, která přerušila veškeré styky s rodinou a zůstala úplně sama s těžkou psychickou zátěží.

Viděl tisíce mrtvých much

Autorova celovečerní variace není narativní. Nelíčí dopodrobna životní příběh nešťastné osoby, pouze z něj vybírá některé fragmenty a čerpá emoce. Snoubí lidskou předlohu s nádherným, vnitřně rozvibrovaným klavírem Janáčkovým, a neuvěřitelně pompézní, přitom velice citlivou hudbou Dvořákovou. A také silným zážitkem choreografa, který pár měsíců před zrodem inscenace navštívil místo, kde žila a zemřela jeho teta – dům dědečka a babičky, u nichž často přebýval jako dítě.    

Na stěnách visely stejné obrazy, jako před desetiletími. Řada věcí se nezměnila, ale některé odstranil strach (lednice, sporák, topení). „V místnosti, kde našli tetu, byla jenom kamna, u nich stál ušák, přes něj přehozený kožich, vedle teplé bačkory a francouzská hůl. Jako by tam někdo seděl před pěti minutami. Všechny dveře v domě byly opatřené tlustým řetězem a zámkem, okna zajištěná alarmem. Viděl jsem tisíce mrtvých much a našel klíče od řetězů nebo skříněk s pedantně vypracovaným seznamem. Klíče odnikud,“ odhaluje Petr Zuska cestu k názvu podmanivé inscenace.

Dvořákovy skladby zní reprodukovaně v provedení České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a sólistů, pod taktovkou Wolfganga Sawallische. Zato klavír určený k interpretaci Janáčkovy hudby je přítomný na scéně. Sedí za ním věhlasná virtuoska a pedagožka Božena Steinerová, žákyně Josefa Páleníčka, která koncertovala a vyučovala na pěti kontinentech. Ve spojení s úlohou v Klíčích odnikud (ONA pianistka) není nevhodné prozradit její věk jednasedmdesát let. Jindy indiskrétní údaj v tomto případě umocňuje jevištní přínos této skvělé umělkyně.

Klavírní interpretace je neuvěřitelná

Vedle hraní na nástroj se Božena Steinerová zapojuje do pohybové akce s tanečníky. Hereckými gesty vyjadřuje emoce v souladu s hudbou. „Její klavírní interpretace Janáčka je neuvěřitelná. Máme úplnou husinu v zádech. Paní Božena se navíc musí potýkat s věcmi, které v životě nedělala. Nedával jsem jí do slovníku žádné taneční kroky, ale i tak jako neherec a netanečník to zvládá velice dobře,“ komentuje Petr Zuska nevšední výkon, díky němuž se také celý večer posouvá do nevšední roviny.

Klíče odnikud nastudoval choreograf s baletním souborem ve dvou obsazeních. Na pódiu se s bravurou prosazují Julie De Meulemeester / Barbora Coufalová / Rosa Maria Pace (ONA tanečnice), Božena Steinerová / Ayano Nagamori (ONA pianistka), Petronela Bogdan / Tereza Szentpéteryová (Matka), Sebastiano Mazzia / Christoph Schaller (Otec), István Varga /Aleš Hanzlík (Přítel) resp. Lucie Horná / Shino Fuji / Alkisti Angelatou / Rena Somehara / Manuel Fernandez / Patrik Koller /Magnum Phillipy (ONI).

Výprava nese podpis profesora Jana Duška z Prahy, jednoho z nejvýraznějších českých scénografů, který s Petrem Zuskou vytvořil dosud kolem patnácti inscenací doma i za hranicemi. Střídmé řešení scény vychází z tématu a hudební dramaturgie. Autorem kostýmních návrhů, které harmonizují s Duškovými kulisami, je bývalý tanečník Pavel Knolle, nyní choreograf a šéf tanečního souboru Laterny magiky, k jehož aktivitám stále častěji patří tvorba kostýmů pro baletní inscenace a taneční divadlo.

Ladislav Lhota
Foto Michal Siroň 


klic02
klic03
klic04
klic05
klic06


Přidej komentář