Magazín kulturního dění v Praze a okolí

Současní malíři se rozmáchli štětci po stěnách

gave01
Uznávaný český malíř Adam Štech vytvořil autoportrét s výrazným nosem na pozadí odřené renesanční fresky
30.03.2016 21:45 | Ladislav Lhota

Prostory budějovické Galerie Měsíc ve dne, které nejsou ničím jiným, než adaptovanou bytovou jednotkou z 19. století, se na dobu jednoho měsíce (nejen ve dne) staly hostiteli reprezentativního vzorku nástěnných maleb a dekorativních pásů zhotovených na místě desítkou malířek a malířů zastupujících nejmladší a střední tvůrčí generaci. Výstava v pravém smyslu slova zanikne (technikou zatření) po 15. dubnu.

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Nekonvenční expozice v sobě kříží salonní přehlídku současné české malby s interiérovou nástěnnou výzdobou měšťanského domu. Trojčlenný kurátorský tým v čele s Jiřím Ptáčkem Jr. se rozhodl přihlásit k tradici salonní kultury obvyklé v naších krajích před dvěma staletími a podrobit svislé interiérové plochy moderně pojatému malířskému projevu. „Vybrali jsme deset umělců a nechtěli po nich víc, než aby obstáli při vytvoření nástěnné malby v galerii, která kdysi byla bytem,“ prozradil Jiří Ptáček.

Originální výzdoba stěn na deseti samostatných plochách doplněných dekorativními pásy v sobě nese ušlechtilé poslání připomenout tradici interiérové malby zpola již vymazanou z lidského povědomí a znovu nabídnout ke zvážení její ojedinělé kvality. Intenzivní míchání barev a tahy štětců proměnily vnitřek galerie k nepoznání během pouhých čtyř a půl dne. „Nechali jsme umělcům volnou ruku. Nedbali jsme, zda se zrodí abstraktní dílo vedle figurálního,“ líčil Jiří Ptáček.

Výrazný nos patří k umělcům

Do expozice nazvané České malířství dvacátého prvního století v deseti obrazech autorsky přispěly dvě malířky, dále sedm malířů a jedna mužská umělecká dvojice. Někteří z nich v době svého dospívání, ale i později, získali zkušenost s tvorbou graffiti. Nebyla to však podmínka, podle níž by se striktně řídili kurátoři, když umělce vyzvali ke spolupráci. Proti vchodu do galerie si musela poradit s prostorem, do něhož je zasazené funkční okno, autorská dvojice Vasil Artamonov – Alexej Klujkov.

Oba původem Rusové, kteří studovali v Česku a usadili se tady, jsou laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého a sešli se ke společnému dílu po delší odmlce. Úkolu se zhostili bravurně a v nadšení začali plánovat samostatnou výstavu. Naproti nim se popasoval se zaoblenou stěnou uznávaný český malíř Adam Štech, jenž vykreslil pozadí jednoduché krajiny připomínající odřené renesanční fresky a dopředu umístil autoportrét s nápadně výrazným nosem, kterým se přihlásil ke stavu, v němž se nezřídka ocitají mnozí umělci.

Názvy jsou čímsi posledním

Každá malba má svůj příběh. Někteří autoři se dostavili s jasnou vizí. Jiní čekali, co vypadne z jejich kolegů a podřídili tomu výtvarnou reakci. David Krňanský nebo Tomáš Roubal využili dávné puberťácké zkušenosti s graffiti a byli hotoví za jediné odpoledne. V kontrastu s nimi se Jan Šerých lopotil dva dny a dvě noci, než vytvořil hustou zelenou plochu s patrnými stopami po natírání, která se běžně používá pro práci s filmovou a televizní kamerou, nemá však žádný obsah. Je to čistě konceptuální dílo.

Petr Písařík, jediný z vystavující desítky s jihočeskými kořeny, udělal geometrickou abstrakci s odkazy k české vlajce. Jeho kompozice připomíná, jak se nakládalo s geometrií v šedesátých létech, ale provedení spreji a kombinace materiálů zřetelně směřují k současnosti. S obstrakcí si pohrál také Václav Girsa, jenž vytvořil měsíční diagram spotřeby různých stimulantů, které člověk využívá k provozu vlastního těla. Barvy geometrických obrazců rozlišují spánek (černá), bdění (bílá), kávu, čaj, pivo, víno či prášek proti bolení hlavy.  

Dalšími pracemi přispěli Tomáš Bárta, pro něhož je typický styl toy vycházející z graffiti, Ludmila Smejkalová nebo Patricie Fexová, která do svého obrazu zrcadlově vepsala osobní emblém Volej kdykoliv, a také vytvořila dekorativní abstraktní pás, do něhož si vypůjčila barvy z přiléhajících děl svých kolegů. Jednotlivé malby vznikly jako bezejmenné. „Názvy jsou dnes v umění téměř to poslední, pokud samozřejmě umělec na tom vyloženě nestaví. K aktuální výstavě by se nám ani nevešly popisky,“ usmál se Jiří Ptáček.

Ladislav Lhota
Foto autor


gave02
gave03
gave04
gave05
gave06


Přidej komentář