Ve třetím jednání Jakobína se objevuje perlička

Dvořákova opera Jakobín měla premiéru v pražském Národním divadle roku 1889. Skladatel spolu s libretisty poté upravil druhou verzi, kterou publikum ve Zlaté kapličce poprvé aplaudovalo v roce 1898 a hraje se dodnes. Inscenátoři v Jihočeském divadle zařadili do třetího jednání pětiminutový fragment z původní verze. Diváci si jej vychutnají poté, co v archivním záznamu odpočíval sto třicet let

Jihočeské divadlo přispívá do programu aktuálního Roku české hudby. Dramaturgie nachystala v operním, baletním i koncertním provedení žánrově pestrý repertoár věnovaný tuzemským hudebním velikánům. Úvodním počinem se stalo uvedení Jakobína, jedné ze čtyř nejslavnějších oper Antonína Dvořáka (1841 – 1904). V režii Moniky Hliněnské a hudebním nastudování Davida Švece se diváci setkávají s druhou a dodnes hranou skladatelovou verzí z roku 1898, do níž je vkomponovaný fragment první verze, která zazněla naposledy Léta Páně 1894.

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Libretistka Marie Červinková-Riegrová (1854 – 1895) a při pozdějších úpravách její otec František Ladislav Rieger (1818 – 1903) zasadili děj do českého maloměsta na konci 18. století a vytvořili poutavý příběh plný komiky, intrik, romance i napětí. Antonín Dvořák zhudebnil libreto s velkou invencí a důrazem na přesnou charakteristiku každé figury i malé figurky. Na bedrech domnělého jakobína Bohuše z Harasova, učitele Bendy a dalších hrdinů se nese vyprávění o lásce k hudbě, která zlomí strach z nepoznaného, překlene společenské i myšlenkové rozdíly, vyléčí bolavá srdce, odstraní křivdy, ba narovná vztahy mezi lidmi po dlouhém vzájemném odcizení.

V inscenaci Jihočeského divadla alternují Jiří Sulženko, Ivo Hrachovec (Hrabě Vilém z Harasova, bas), Jiří Brückler, Jiří Hájek (syn hraběte Bohuš, baryton), Alexandr Beň, Jakub Hliněnský (synovec hraběte Adolf z Harasova, baryton), Kateřina Hájovská, Ivana Veberová (Bohušova žena Julie, soprán), Zdeněk Plech, Jan Šťáva (Filip, hraběcí purkrabí, bas), Peter Malý, Josef Moravec (Jiří, myslivecký mládenec, tenor), Tomáš Kořínek, Vít Nosek (Benda, učitel a regenschori, tenor), Markéta Klaudová, Doubravka Součková (Bendova dcera Terinka, soprán), Vladimíra Janovská, Miroslava Veselá (Lotinka, zámecká klíčnice, alt). Účinkuje orchestr a sbor opery, balet JD, dětský sbor Canzonetta.

Zazní sólo na anglický roh

Režisérka Hliněnská a její tým se rozhodli nabídnout divákovi alegorickou hru, jejíž nácvik pod dohledem autora, učitele Bendy, kompletně prostupuje více než tříhodinové představení (na přestavbu kulis a občerstvení publika jsou vyhrazené dvě přestávky), ale byla kompletně vyškrtnutá z druhé verze Jakobína. „Nechtěli jsme rekonstruovat třetí jednání, protože Antonín Dvořák ho upravil skvěle, nicméně použili jsme pět minut z první verze, která se nehrála sto třicet let,“ vysvětluje dirigent David Švec (alternuje Martin Peschík). Scénku se vzkříšeným hudebním partem vložili inscenátoři před rozuzlení příběhu, ve kterém hrabě za dramatických okolností představí svého nástupce.

S pětiminutovým přídavkem jdou ruku v ruce drobné škrty. „Vynechali jsme dvě baletní čísla, jelikož balet má výraznou úlohu v jiných částech opery. Vedle toho jsme zkrátili jenom taková místa, kde už je vše řečené. Jinak nic, protože hudba je nádherná a nezaslouží si, abychom ji ořezávali,“ ujišťuje muž s taktovkou a připomíná instrumentální bohatost. „Orchestr tady není pouze doprovodnou složkou krásného zpěvu. Celé to je napsané hodně symfonicky, velmi propracovaně. Hlasy jsou jako v symfonickém repertoáru, který si dokážete představit koncertně. Máme velký počet dechových nástrojů, skupinu bicích, varhany, basklarinet, harfu. Zazní sólo na anglický roh,“ vypočítává.

Ze slavných hudebních čísel si posluchači rádi připomenou dvojzpěv My cizinou jsme bloudili v podání Bohuše a Julie nebo závěrečnou alegorickou scénu Zdráv buď, ó pane náš. Inscenační tým citlivě pracuje s vědomými odkazy na lidovou kulturu a tradice. Využívá možnost převyprávět děj ve spojení s oslavou svátku Panny Marie Andělské, tzv. Porcinkule, kterou nabízí libreto. „Jakobín je pro mě příběhem někoho, kdo se vrací do známého prostředí, ale nahlíží ho skrze svoji změněnou duši. V našem představení využíváme napětí mezi známým a cizím. Skrze neopodstatněný strach se také často dostavuje humor. A vítězí láska ve všech podobách,“ zdvíhá prst Monika Hliněnská.

Po premiérách 9. resp. 10. února následuje nejbližší repríza 16. března.  

Ladislav Lhota
Foto Martina Root    

Přidej komentář