Volné sdružení devíti fotografů zakotvilo v kině Kotva
První podzimní fotografická výstava v předsálí a kavárně budějovického kina Kotva patří společné prezentaci volného sdružení devíti autorů, které původně založili spolužáci z Institutu tvůrčí fotografie v Ostravě. Promíchali se s neabsolventy ITF a vystupují v sestavě Martin Wágner, Václav Němec, Jiřina Hankeová, Michael Kratochvíl, Lenka Pužmanová, Zuzana Zbořilová, Katarína Grichová, Šimon Pikous a Bedřich Benek. Současný výstavní projekt nazvali Identita.
Č. BUDĚJOVICE – Díky různému žánrovému zaměření členů „skupinyneskupiny“ se téma Identita podařilo ztvárnit v nejrůznějších polohách od klasického dokumentu, přes autoportrét až k inscenované fotografii. Každý z autorů přispěl do projektu vlastním souborem, jen Václav Němec (1965) namixoval tři soubory do jednoho. Spojil je titulkem Poslední Mohykán. „Jsem Poslední Mohykán, jsem Setonův Rolf Zálesák, Sedící Býk, Henry David Thoreau, Dharmový tulák Gary Snydera, Geronimo … Jsem sběrač kořínků, indián z velkých plání, jsem ten, který vystupuje ze systému,“ říká o sobě lovec záběrů z Novohradska a zdaleka ne jen odtud.
Michael Kratochvíl (1967) svým souborem Když jsem byl malý, chtěl jsem být Američan ukazuje, že v jeho případě byly geny silnější než rozum a vůle. Syn slavného fotografa Antonína Kratochvíla se chtěl vydat úplně jinou cestou, jenže co naplat, žije a živí se s objektivem v ruce. Lenka Pužmanová (1978) bývala profesionální fotografkou, teď je především grafičkou, také příležitostnou malířkou a hudebnicí. Vystavovanou kolekcí ze stejnojmenného cyklu Vlajky vyjadřuje svoji fascinaci nad užíváním jednoho ze státních symbolů v prostředí naší vlasti, kde vlajky nevlají zdaleka tak často, jako třeba ve Spojených státech nebo Skandinávii.
Kompozice, výpovědi, sebereflexe
Jiřina Hankeová (1948) potvrzuje Ztrátami a nálezy, že již delší čas systematicky shromažďuje věci a věcičky, které najde kudy zrovna prochází. Ukládá je do krabice a příležitostně aranžuje na podklad z papíru, plastových sáčků nebo barevných čtvrtek. „Předměty zakomponuji do minipříběhu, jindy jim ponechám strohou abstrakci. Po nasnímání ožívají novou identitou,“ vysvětluje. Martin Wágner (1980) podává fotografickou výpověď o Cestách na vzdálená místa, kde podle svých slov začal intenzivněji cítit to, co má rád a co mu dokáže učarovat v rodné zemi: „Daleko od domova vnímá člověk to, co je výjimečné v krajině, ve které žije.“
Šimon Pikous (1970) vložil do záhlaví hluboce intimního fotosouboru písemný vzkaz od umírajícího tatínka: „Šel jsem spát, i když je brzo. Ale což…“ Vyučený fotograf a absolvent ITF v Opavě zachytil poslední dny pozemského putování člověka sobě nejbližšího. Katarína Grichová Svobodová (1977) jde na trh se souborem autoportrétů pořizovaných pomocí odrazu od protistěny. Pro absolventku Střední uměleckoprůmyslové školy Sv. Anežky v Českém Krumlově je tvorba sebereflexí, při níž se nevyhýbá experimentům.
Zuzana Zbořilová (1976) si v plzeňském ateliéru doslova svítí na Sestry, které obléká do stejných šatů, aby dala vyniknout jejich rozdílným rysům. Fotografka, architektka a pedagožka pocházející z Brna se usadila v západočeské metropoli, kde vyučuje na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU. Amatérský fotograf Bedřich Benek (1961), člen českobudějovického fotoklubu Vývojka, se ptá: „Kdo je ta žena?“ Odpovídá barevnými snímky, na nichž zvěčnil textilní designérku, milovnici francouzských buldočků, zpěvačku.
Ladislav Lhota
Foto autor a archiv kurátora Václava Němce
Přidej komentář
Muzeum Kouzlo starých časů - Historické oděvy a doplňky 1850-1930
KULTURNÍ PŘEHLEDY PŘEDPOVĚĎ POČASÍ