Magazín kulturního dění v Praze a okolí 
Rakouský ples

Živý obraz mluví o vztahové krizi i neslavné české fobii

ob01
V roli uklízečky Jessicy na prknech Jihočeského divadla hostuje Eliška Boušková
05.01.2018 09:56 | Ladislav Lhota

Úspěšný dramatik, scénárista, filmový a divadelní režisér Petr Zelenka navázal na spolupráci s Jihočeským divadlem, která se datuje od roku 2012, a nastudoval u břehu Malše komorní tragikomedii německého autora Mariuse von Mayenburga, nazvanou Živý obraz. Premiéra byla 15. prosince 2017, nejbližší reprízy se chystají na 30. ledna a 2. února. Režisér právem náleží ke špičce ve svém oboru a bude zajímavé sledovat, zda jeho aktuální počinek překročí v úspěšnosti na jihočeské půdě dosud realizované inscenace Fuk, Job interviews, Pes baskervillský (krumlovské otáčko).  

Č. BUDĚJOVICE – Na scéně evokující výstavní prostor sleduje divák živý obraz současné rodiny, v níž se vyhrocují vztahy zešedlé životním stereotypem. K harmonii nepřispěje angažování uklízečky afrického původu, ani eruptivní výlevy manželčina šéfa, vyšinutého konceptuálního umělce, který, mimochodem, svoji nejnovější instalaci připodobňuje k živému obrazu vlastního vidění světa. Na konci děje kdovíproč vyzbobí domácnost své asistentky chrličem odpadků, jakýmsi obřím falusem, znečisťujícím po dávkách veškerou plochu ve svém dosahu.

Hlavními postavami jsou přepracovaní manželé. Nervózní, až hysterická Ulrika v podání Věry Hlaváčkové (v jedné sekvenci ji scénář nutí simulovat masturbaci – je to nutné?) neustále koriguje svého muže i syna, má výhrady k uklízečce. Emočně ji vyčerpává pozice asistentky nesvázaného bohéma, který si v uměleckých kruzích říká Haulupa, ale jmenuje se Šourek. „Hraju výtvarníka, je to magor. Jsem rád, že se konečně může projevit na jevišti moje civilní povaha,“ usmívá se Petr Halíček, představitel Haulupy.

Konverzace ladí jako nástroje v orchestru

Hlavu rodiny, čtyřicátníka Michaela, na něhož číhá nejedno úskalí spojené s nástupem středního věku, ztělesňuje Pavel Oubram (větší část představení musí vydržet bez kalhot – jistě bychom uvěřili, že je doma, i kdyby nafasoval méně úsporný „kostým“). Chce odjet na černý kontinent jako lékař bez hranic a tím získat čas na rozptýlení poněkud vydýchané rodinné atmosféry, také dát nový impulz svému konání, snad i vybojovat ztracený respekt u své ženy.

Věra Hlaváčková s Pavlem Oubramem absolvují na jevišti velmi náročnou „konverzačku“, která potvrzuje jejich hereckou vyzrálost a mistrovství. „Role je trochu zvláštní v tom, že vůbec nehraju žádnou psychologii té postavy. Hrajeme s Pavlem dohromady a musí nám to ladit jako v orchestru. Navazujeme na sebe v dialozích a temporytmem toho, jak to říkáme, dáváme význam postavám a situacím,“ vysvětluje desetinásobná držitelka Jihočeské Thálie.

Petr Zelenka sáhl k drobným úpravám původní látky. Asi nejpodstatnější bylo nahrazení německé uklízečky Etiopankou. K ústřednímu tématu hry, kterým je partnerská krize, připojil žhavý námět ze současného českého prostředí – fobii z uprchlíků. Využil skutečnost, že výborná herečka a zároveň mulatka Eliška Boušková přesídlila do blízkosti jihočeské metropole, a nabídl jí hostování v roli Jessicy. Dostala sporý text, zato však značný ice time, jak říkají hokejisté. Svým klidem vytváří protipól věčně se hádajících manželů. Stane se hromosvodem jejich nálad a jak se ukáže, i manželovou intimní utěšitelkou. 

Detaily se nabízí v přímém přenosu

V úloze syna Vincenta, čerstvého puberťáka, alternují třináctiletí kluci Samuel Fořt a Martin Novotný, kteří vzešli z dvanáctihlavého castingu. „Oba jsou skvělí. Dodávají našemu představení realistickou rovinu,“ připomíná Petr Zelenka odlišnost od Živého obrazu v jiných divadlech, kde se opírají pouze o dospělé herce. Znuděný Vincent chránící se nevinným výrazem permanentně prudí své rodiče nejen replikami úměrnými jeho věku, ale také vytrvale zapnutou digitální kamerou (přímý přenos se nabízí divákovi z obrazovek po stranách jeviště). Pubescentův závěrečný převlek dokresluje překvapivou pointu.

Výkony jednotlivých protagonistů, minimalistická scéna Nikoly Tempíra, kostýmy od Vladimíry Fomínové, původní hudba Daniela Šubrta, to vše poskytuje výrazný zážitek. Co možná nenastane vždycky, ale při děkovačce po repríze 28. prosince tomu tak bylo – herci tázavým pohledem do publika, které tleskalo velmi rozpačitě, hledali odezvu na společně strávený večer a zdálo se, že postrádají náležité povzbuzení do večerů příštích. Jako by něco nefungovalo.

Ladislav Lhota
Foto Petr Neubert



ob02
ob03
ob04
ob05
ob06


Přidej komentář