Klavírní recitál Dušana Holého jako pocta Luboši Fišerovi

02.06.2009 10:33 | 22. června 19:30 PRAHA – kostel sv. Šimona a Judy, Dušní 1

22. června uplyne 10 let od úmrtí skladatele Luboše Fišera (1935 – 1999), který je velmi významnou osobností nejen pro vážnou hudbu, ale i pro filmovou a televizní tvorbu. K příležitosti skladatelova výročí uspořádal klavírista Dušan Holý pět koncertů po České republice. Program koncertů je koncipován jako pocta L. Fišerovi, dále zazní skladby L. van Beethovena a L. Janáčka. Jako hosté vystoupí violoncellista Šimon Kaňka, houslista David Pokorný a klarinetista Felix Slováček.

Dušan Holý (1983) se narodil v Brně do hudební rodiny a jeho první hudební zkušenosti jsou spojeny s moravským folklórem (díky jeho dědovi – prof. PhDr. Dušan Holý, CSc.). V pěti letech začal hrát na klavír pod vedením prof. Jaroslavy Kotmelové v ZUŠ Jaroslava Kvapila v Brně. Už během studia na ZUŠ dosáhl mnoha úspěchů v soutěžích jako je Amadeus (Brno), Soutěž základních uměleckých škol (první cena v národním kole) a stal se laureátem mezinárodních soutěží Prague Junior Note a Virtuosi per Musica di Pianoforte (Ústí nad Labem). Ve třinácti letech hrál s orchestrem brněnské konzervatoře Mozartův klavírní koncert d moll (KV 466), který pak následně hrál ještě se Student Orchestra ve Stuttgartu (Německo) a s Lithuania Symphonic Orchestra v Kaunasu (Litva) pod vedením Pavla Bermanna ml. V roce 2000 nastoupil na Pražskou konzervatoř do třídy prof. Františka Maxiána, kde se kromě prohloubení klasické techniky a repertoáru věnoval především hudbě 20. století, zejména pak českým autorům (L. Janáček, B. Martinů, L. Fišer, M. Ravel, S. Rachmaninov, S. Prokofjev,B. Bartók). S hudebníky stejné generace spolupracuje na různých projektech komorní hudby. Jeho zájem nekončí pouze na hranicích vážné hudby, ale věnuje se také hudbě elektronické. Dušan Holý koncertuje po celé Evropě, spolupracuje s orchestry jako je Pražský symfonický orchestr (FOK), Filharmonie Bohuslava Martinů a Český komorní orchestr, nahrává pro Českou televizi a rádio.

Šimon Kaňka (1980) absolvoval Pražskou konzervatoř v roce 2001 ve třídě prof. Tomáše Strašila a prof. Václava Jírovce. Svá studia zakončil v roce 2005 na fakultě umění Ostravské univerzity u prof. Jana Hališky. Od roku 2005 je sólovým hráčem a koncertním mistrem Karlovarského symfonického orchestru. S klavírním triem Fenix Ensemble koncertuje po celé Evropě.

David Pokorný (1985) začal hrát na housle už ve čtyřech letech. Pražskou konzervatoř absolvoval ve třídě prof. Jaroslava Foltýna. Je laureátem mnoha soutěží, nahrává pro Český rozhlas, pravidelně vystupuje na festivalech v Čechách i zahraničí. V roce 2007 se stal členem orchestru Státní opery Praha a od roku 2008 působí jako primárius kvarteta Epoque.

Felix Slováček (1983) se narodil do pražské umělecké rodiny. V roce 2005 absolvoval Pražskou konzervatoř – obor klarinet u prof. Milana Poláka. Nyní pokračuje ve studiu na HAMU u prof. Jiřího Hlaváče a prof. Vlastimila Mareše. Má vlastní rockovou kapelu a zpívá s různými soubory, skupinami a Big Bandem svého otce Felixe Slováčka.



vstupné: 150 Kč / 80 Kč (studenti, důchodci, ZTP)

Luboš Fišer (30. 9. 1935, Praha – 22. 6. 1999, Praha)

Studoval na Pražské konzervatoři (1952 – 1956) a Akademii múzických umění v Praze (prof. Emil Hlobil). Studium skladby absolvoval v roce 1960 operní jednoaktovkou Lancelot, která se brzy stala trvalou součástí repertoáru mnoha divadel. Už tehdy se rodilo jeho charakteristicky úsporné a lapidární hudební vyjadřování, založené na melodicky nosné myšlence, rozvíjené v co nejexpresívnějších hudebních blocích. V roce 1955 získal významný domácí skladatelský úspěch 2. cenu za první klavírní sonátu ve Velké jubilejní soutěži. Po setkání s tzv. Novou hudbou na začátku 60. let jeho styl rychle krystalizuje a jeho dílům se dostává i mezinárodního ohlasu. Klíčovými díly z poloviny 60. let jsou orchestrální skladba Patnáct listů podle Dürerovi Apokalypsy (1. místo v mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži) a sborové Caprichos, inspirované stejnojmenným cyklem obrazů Francisca de Goya. V těchto skladbách je nejlépe patrný vliv tehdejšího vývoje Nové hudby ve světovém měřítku (zejména jde o vliv avantgardních děl představitelů tzv. polské školy), kdy se dostávají do popředí skladatelova zájmu sóničnost a aleatorně uvolněný metro-rytmický průběh hudebního dění. Luboš Fišer dokázal v těchto i dalších skladbách ze 60. let přesvědčivě využít možností nových technik a stylových podnětů Nové hudby k vybudování vlastního, velmi osobitého hudebního vyjadřování. Přesto, že jeho skladatelská metoda akcentuje sónickou složku, páteří jeho děl zůstává nosné, většinou až lapidární melodické téma, jeho opakování a harmonicko-melodické transformace. Od začátku 70. let se Fišer vrací k tradičnímu notovému záznamu svých představ a jeho styl vyzrává do výrazově velmi sevřené, místy až monumentální zkratky, takže skladatel dosahuje až sochařské výrazové plasticity. Na časově malé ploše Fišer vrší celý řetězec tempových, agogických, dynamických a dalších kontrastů, což - podobně jako u jeho slavného ruského předchůdce Skrjabina - autora zákonitě přivedlo k vytvoření celé série jednovětých, obsahově si velmi blízkých, stručných klavírních sonát. Za inspirativní zdroje Fišerovi slouží dávné kulturní památky minulosti, jako jsou sumerské či chetitské texty (Nářek nad zkázou města Ur, Istanu), dále středověká rytířská kultura (Písně pro slepého krále Jana Lucemburského), období renezance (Róže, Per Vittoria Colonna), výrazná výtvarná díla minulosti (Dürer, Goya), velcí myslitelé (Galileo, Einstein). Tyto exkurzy do minulosti chápe přirozeně ve vztahu k sobě a své době, pohled zpět pro něj není únikem, nýbrž konfrontací se stále aktuálními životními otázkami. Jeho skladby vyznívají často oslavně, ale i varovně. V tom je aktuálnost Fišerovy hudby a současně i její velká působivost. Není náhoda, že řada jeho děl měla premiéru na významných koncertních pódiích, mnohdy i v zahraničí (Salcburk: Serenády pro Salcburk, Písně pro slepého krále Jana Lucemburského; Mnichov: některá komorní díla, např. Istanu; New York: Report ad.). V 90. letech se stal členem skupiny čtyř skladatelů Quattro (spolu s ním ještě Sylvie Bodorová, Otmar Mácha a Zdeněk Lukáš). Reagoval na změněné podmínky hudebního života proklamací hudby jako „ekologie duše sui generis“ a díly, která se přes svoji umírněnou modernost a výrazovou oproštěnost snaží o kontakt s širším okruhem posluchačů. Svébytnou kapitolou je Fišerova filmová a televizní tvorba. Od 60. let napsal přes 300 partitur, některé dosáhly mezinárodního ocenění – za hudbu k filmům Bludiště moci a Zlatí úhoři získal ceny Premio d’Italia (1969) a Prix d’Italia (1979), v národní filmové soutěži o Českého lva získal ocenění v roce 1995 (Golet v údolí) a 1996 (Král Ubu). Za operu Věčný Faust získal 1. cenu na Mezinárodní soutěži televizních oper v Salcburku („Fernsehpreis der Stadt Salzburg“, 1986).



Program koncertů:

1. Luboš Fišer
III. sonáta pro klavír (1960)

Grave, Vivace
Adagio

2. Ludwig van Beethoven
Trio pro klarinet, violoncello a klavír op. 11 (1797 – 1798)
Allegro con brio
Adagio
Allegretto

3. Luboš Fišer
VI. sonáta pro klavír „Fras“ (1978)

přestávka

4. Luboš Fišer
Sonáta pro housle a klavír „Ruce“ (1961)

5. Leoš Janáček
Sonáta 1. X. 1905 „Z Ulice“
Předtucha
Smrt

6. Luboš Fišer
VIII. sonáta pro klavír (1995)

Tagy: klavír

Přidej komentář