Silvestrovský koncert České filharmonie s houslovým virtuozem Sitkovetským

20.12.2009 23:23 | Tradiční silvestrovský koncert České filharmonie se uskuteční také v závěru letošního roku – ve čtvrtek 31. 12. v 16.30 hodin ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Tentokrát na něm zazní výhradně hudba pozdně romantického skladatele Johannesa Brahmse. Českou filharmonii bude řídit její šéfdirigent Eliahu Inbal a jako sólista v Brahmsově populárním Houslovém koncertu se představí uznávaný virtuoz Dmitrij Sitkovetskij.

Program letošního „Silvestra v Rudolfinu“, jak je koncert České filharmonie na závěr roku zván, je sestaven výhradně ze symfonických děl velkého německého pozdně romantického skladatele Johannesa Brahmse (1833–1897), současníka našeho Antonína Dvořáka. Vedle slavného Koncertu pro housle a orchestr D dur op. 77 zazní Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a a výběr z oblíbených Uherských tanců.

Izraelský dirigent Eliahu Inbal dirigoval významné symfonické orchestry evropské, americké i japonské a stále častěji se objevuje na prestižních světových hudebních festivalech. V letech 1974–1990 byl hudebním ředitelem Rozhlasového symfonického orchestru ve Frankfurtu nad Mohanem, u něhož byl v roce 1995 jmenován čestným dirigentem. S tímto tělesem podnikl několik koncertních turné, na nichž provedl s velkým ohlasem mj. symfonická díla Mahlerova, Brucknerova, Schumannova, Berliozova, Bergova, Schönbergova, Webernova a Brahmsova. Za své nahrávky Mahlerových symfonií obdržel prestižní ceny: Deutsche Schallplattenpreis, Grand Prix du Disc a Prix Caecilia. V letech 1995–2001 byl Eliahu Inbal šéfdirigentem Národního symfonického orchestru RAI v Turíně, kde mimo jiné nastudoval koncertní provedení Wagnerova Prstenu Niebelungova, oceněné rovněž několika prestižními cenami. V roce 2001 se stal hudebním ředitelem Berlínských symfoniků. Od dubna 2008 je Eliahu Inbal šéfdirigentem Tokyo Metropolitan Orchestra, od sezóny 2009/2010 se stane šéfdirigentem České filharmonie. S Českou filharmonií poprvé spolupracoval v roce 1989 při zájezdu orchestru v Německu. Od té doby dirigoval Českou filharmonii na desítce koncertů. Eliahu Inbal se věnuje i opeře a hudebně nastudoval řadu inscenací ve velkých světových operních divadlech (v letech 1984–1987 byl šéfdirigentem benátského Teatro La Fenice, tento post zastává znovu od roku 2007), pravidelně hostuje v Mnichově, Hamburku, Veroně, na Glyndebournském festivalu, v Paříži, Curychu. V roce 1990 jej francouzská vláda vyznamenala řádem Rytíř umění a literatury, je nositelem také několika německých vyznamenání.

Dmitrij Sikovetskij pochází z azerbájdžánského Baku. Studoval na Moskevské konzervatoři a po roce 1977, kdy Sovětský svaz opustil, pokračoval na Juilliard School v New Yorku. Ve své činnosti spojuje dirigentské umění s uměním instrumentálního sólisty. Jako houslista spolupracuje s předními světovými dirigenty, jako dirigent vystupuje na renomovaných hudebních festivalech po Evropě i Spojených státech. Od roku 1987 žije v Londýně, odkud v roce 1990 rozvinul mezinárodní kariéru. V letech 1996–2001 byl hlavním dirigentem a uměleckým šéfem orchestru v Ulsteru (Irsko), s nímž podnikl řadu turné po Evropě a Dálném Východě. Od sezony 2003/2004 je hudebním ředitelem Greensboro Symphony Orchestra v Severní Karolíně. Je také hlavním hostujícím dirigentem Ruského státního orchestru v Moskvě a vystupuje s četnými orchestry Evropy i USA. K sólistům s nimiž jako dirigent spolupracuje náleží mj. Renée Fleming, Dmitri Hvorostovsky, Martha Argerich, Maxim Vengerov, Jurij Bašmet. Jako sólista vystoupil s orchestry jako Royal Concertgebouw, s NHK Symphony Orchestra Tokyo, Cincinatti Orchestra či Vídeňskými symfoniky, řídil mj. Royal Philharmonic Orchestra, London Philharmonic Orchestra, New Zealand Symphony Orchestra, Adelaide Symphony Orchestra, Ensemble Orchestral de Paris či Orquesta Sinfonica de Castilla y Leon u něhož působí jako Artist-in-Residence.

Houslový koncert D dur op. 77 Johannesa Brahmse je prvním instrumentálním koncertem pro smyčcový nástroj svého autora. Již samotný nástup sólisty po orchestrálním úvodu je brilantní ukázkou houslové hry. Při premiéře koncertu 1. ledna 1879 v Lipsku se pro svěží, tečkovaný rytmus, brilantní běhy a celkovou odlehčenou náladu nejvíce líbilo závěrečné rondo. Variace na Haydnovo téma B dur op. 56a vznikly roku 1873. Jejich téma nalezl Brahms v druhé větě partity (divertimenta) pro dechové nástroje, jež byla dříve připisována Haydnovi (Hob II:46), podle nových výzkumů však jeho skladbou není. Věta byla nadepsána „Chorale St. Antoni“ a je nejspíš dílem dalšího autora, jiného než zmíněné divertimento, či spíše zapomenutou poutnickou písní. V osmi variacích na téma chorálu střídá skladatel instrumentální barvy, tempové kontrasty, proměňuje se akordický doprovod i zdobení melodické linky, je uplatněna technika ostinata ap. Umělecky stylizované tance se staly v 19. století velmi oblíbeným žánrem. Brahms měl silný vztah k lidové písni a sám se zabýval sběratelstvím, seznámil se i s repertoárem cikánských kapel. Charakteristickými znaky jejich hry bylo střídání mollového a durového tónorodu, synkopický rytmus, rubatová zvlnění a prudké výbuchy temperamentu. Brahms pro své Uherské tance, psané původně pro čtyřruční klavír, využil melodií, které nasbíral během svých koncertních cest. Autorem orchestrace tance č. 1 G dur z roku 1894 byl švédský skladatel a dirigent Andreas Hallén (1846–1925). Poslední pětici Uherských tanců instrumentoval roku 1880 Antonín Dvořák; Brahmsovy tance tvoří paralelu k jeho Slovanským tancům nejen podobnými inspiračními pohnutkami, nýbrž jsou také dokladem osobního vztahu obou skladatelů.