Koncert Celestial Ground
Magazín kulturního dění v Praze a okolí 
Rakouský ples

Svátky hudby v Praze připomenou klavírní odkaz Leoše Janáčka

Leos Janacek
Leoš Janáček
03.02.2012 00:53 | Ve středu 22. února se v Kostele sv. Šimona a Judy v Praze uskuteční v pořadí již pátý koncert jubilejního 20. ročníku festivalu komorní hudby Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté, který představí skladby Janáčka a Brahmse v nástrojovém obsazení klavír a housle. Na koncertě vedle hostitele, houslisty Václava Hudečka, vystoupí přední klavíristka mladé české generace Slávka Pěchočová. Zastavme se při této příležitosti u stále kontroverzní české skladatelské osobnosti  - Leoše Janáčka a připomeňme si jeho klavírní odkaz.

Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v učitelské a muzikantské rodině v Hukvaldech, zde navštěvoval i obecnou školu a poznal nejen přírodní krásy, ale i tvrdý život lašského kraje. Zásluhou Pavla Křížkovského, bývalého žáka a příznivce Janáčkova otce, byl přijat v létě roku 1865 za fundatistu starobrněnského kláštera, kde se jeho vzdorný a nepoddajný duch utvrdil v národním vědomí a kde také vyšlehly prvé plaménky jeho budoucí lásky k slovanskému východu. Pod přísným vedením Pavla Křížkovského zde získal důkladnou hudební průpravu. Posléze studoval na starobrněnské městské reálce, následně na učitelském ústavu, kde roku 1872 absolvoval a záhy zde nastoupil jako výpomocný učitel. V letech 1873-1884 poslouchal přednášky Antonína Matzenauera z české řeči a literatury na tehdejší moravské zemské akademii. V Brně složil r. 1874 také zkoušku způsobilosti z historicko-jazykového oboru pro obecné a měšťanské školy. V hudebních studiích pokračoval (1874-1875) na pražské varhanické škole u Františka Blažka a Františka Zdeňka Skuherského. Po státní zkoušce ze zpěvu, klavíru a varhan byl v roce 1876 jmenován prozatímním učitelem hudby na učitelském ústavě v Brně. Sbormistrovskou činnost zahájil již dříve v řemeslnické besedě Svatopluk, kde setrval až do října 1876. Po odchodu Křížkovského do Olomouce jej zastupoval na kůru starobrněnského klášterního kostela a ve funkci ředitele kůru setrval až do roku 1885. V letech 1876-1888 s dvouletou přestávkou řídil Besedu brněnskou, kde na sebe upozornil jako znamenitý a temperamentní dirigent. Navázal tu na tradici Křížkovského a vedl spolkový sbor k velkým reprodukčním úkolům. Neklidný a zvídavý duch Janáčkův, který již tehdy projevoval zvýšený zájem o hudebně estetické problémy, nemohl se spokojit s úzkými obzory brněnského prostředí. Janáček toužil po úplném vzdělání hudebníka, a proto odešel na konzervatoř do Lipska (1879-1880) a do Vídně (1880). Po návratu ze studií v cizině byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě (1880), kde působil až do r. 1904. V letech 1886-1902 vyučoval též zpěv na nižším gymnasiu na Starém Brně. V tehdejší své rozsáhlé a všestranné hudební činnosti se jeví jako nadšený vyznavač díla Dvořákova, k jehož soustavnému moravskému kultu položil pevné a trvalé základy.

Po ustavení Jednoty na zvelebení církevní hudby na Moravě, která založila varhanickou školu v Brně, byl jmenován jejím ředitelem a zůstal jím až do konce srpna 1919; jeho přičiněním byl ústav přeměněn na konzervatoř. Ve varhanické škole rozvinul osobitou a všestranně bohatou pedagogickou činnost a šířil své průbojné teoretické názory. Uplatňoval je také ve své kritické činnosti, jmenovitě v Hudebních listech, jež vydával v letech 1884-1888. Byl činný nejen jako skladatel, pozornost vzbudil svéráznými literárními črtami a hudebně teoretickými spisy, v nichž publikoval výsledky svého studia umělé a lidové hudby. Vybudoval teorii, která usilovala geneticky vyvodit vznik melodie a rytmu z nápěvků mluvy. Janáčkova nápěvková teorie se stala východiskem i zdrojem jeho hudebně-dramatického slohu. S dialektologem Bartošem se věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně a byl uznáván jako přední znalec moravského hudebního lidopisu. S Martinem Zemanem sestavil pro pražskou Jubilejní výstavu (1891) slováckou kapelu a r. 1895 stál v čele moravského pracovního odboru pro Národopisnou výstavu v Praze, na níž mj. předvedl s Lucií Bakešovou moravské tance. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (1905) a po převratu (1918) předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Poměrně záhy rozvinul široce založenou činnost organizační, národně buditelskou a hudebně výchovnou. R. 1898 utvořil v Brně kruh pro udržování symfonického orchestru a podílel se na vzniku hudebního odboru Klubu přátel umění v Brně, jehož byl od r. 1910 předsedou. Usiloval o uměleckou očistu brněnského Národního divadla, rusofilské sklony projevil jako tvůrce a předseda Ruského kroužku. Vedl kursy ruštiny, navštívil třikrát Rusko (1896 a 1902), zasáhl do příprav k všeruské výstavě v Petrohradě (1903) a svou dceru Olgu (+1903) poslal na studia ruštiny ke svému petrohradskému bratru Františkovi. Po státním převratu jmenován profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře (1919), členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, členem České akademie (1912), Pruské akademie umění (1927), dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně (1928), předsedou Klubu moravských skladatelů (1919), členem většiny významných českých hudebních spolků a korporací, konzervátorem hudebních památek atd. Jeho stěžejní díla byla poctěna národními cenami a cenami České akademie. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie (1925) jako jednu z nejvyšších poct za jeho celoživotní tvůrčí odkaz. V Hukvaldech na jeho rodném domě mu byla odhalena pamětní deska a na Štramberku postaven pomník. Leoš Janáček zemřel 12. srpna v Kleinově sanatoriu v Moravské Ostravě r. 1928. Ještě za Janáčkova života úspěšné proniklo jeho dílo do předních středisek světové hudby, zvláště do Anglie a do německy mluvících zemí.

Klavír byl Leoši Janáčkovi nejbližším nástrojem, který měl k dispozici ve svém domě v Brně. Vlastnil křídlo značky Ehrbar, který byl vyroben roku 1876 ve Vídni, dostal Leoš Janáček jako svatební dar od rodičů své manželky Zdeňky. Je známo, že to byl výjimečný dar, protože cena klavíru se rovnala celému ročnímu platu učitele. Tento nástroj je v celkem zachovalém stavu stále v Janáčkově domku v Brně, kde žil s manželkou od roku 1910. Přestože Janáčkova tvorba pro klavír není tak obsáhlá, významem je stejně důležitá, jako práce jiných skladatelů tohoto období a české hudební historie vůbec. Svou výjimečnou melodikou a rytmizací není Janáčkova hudba přístupná všem posluchačům. Většinou jsme svědky jasné názorové polarizace, která je zřejmá u posluchačů vážné hudby. Janáček se především odlišuje užitím jednohlasých melodií nebo motivů, bez akordické zabarvenosti, bez zdobnosti. S tímto rysem jde ruku v ruce výběr hudebních forem, které volí pro komponování klavírních skladeb. Janáček rád používá jednodušších cyklických forem, písňových, suitových nebo rondových. Klavír u Janáčka napodobuje také lidové nástroje, opět je to znak náklonnosti k folklóru a k hudební tradici Moravy. V klavírních skladbách nalezneme inspiraci cimbálem a stylem, jakým se na něho často hraje – tremola a rozklady akordů. Tato inspirace poukazuje na největší Janáčkovu studnici informací a hudebních nápadů, a tou byla právě lidová píseň. Janáčkova tvorba je dle slov Maxe Broda „svrchovaně originelní, bez tradice a návaznosti na předchozí styly, bez náročných grandiózních pasáží lisztovských či chopinovských, bez Schumannovy a Brahmsovy klavírní polyfonie.“ A právě proto nejsou jeho skladby tak lehce hratelné. Jak opět výstižně píše Brod: „Vyžadují docela zvláštní techniky pianissima a velmi nekonvenčního citu pro rytmický tok, pro obměnu, pro nuance, pro pokoru.“

A jak zběhlým klavíristou byl sám Janáček? Podle obtížnosti jeho kompozice a podle agogické náročnosti můžeme usoudit, že tyto skladby nejsou psány pro začínající pianisty. Přestože se některé zdají být jednoduché, sémanticky, tempově chudé a nezajímavé, hratelné už pro studenty základních uměleckých škol, přednesově však je i ta nejprostší skladba pro zkušenější interprety. Jak blízký klavír Janáčkovi byl, se dočítáme v krátkých úryvcích z jeho života, uvedených v kompletním vydání jeho literárního díla. Už jako malý chlapec musel cvičit pod přísným dohledem svého otce, který ho za udělané chyby trestal. Sám uvádí na dotaz v anketě, jaký byl vliv Beethovena na moderní hudbu toto: „S mnohými sonátami jsem na starém klavíru zápasil, já hošík osmiletý. Ach, noty splývaly v mých slzách jako krvavé body na hřbetě mé levé ruky.“ Následovala studia u různých profesorů v Praze, Lipsku či Vídni, avšak s žádným učitelem Janáček nebyl spokojen a nakonec zůstal věrný kompozici.

Janáčkovy skladby pro klavír můžeme obecně rozdělit do tří kategorií – na skladby pro sólový klavír, skladby pro klavír a ansámbl a na skladby, kde je klavír doprovodným nástrojem. Do první kategorie patří Zdenčiny variace, Po zarostlém chodníčku (dvě řady), sonáta 1. X. 1905, cyklus V mlhách, který si posluchači vyslechnou na festivalovém koncertu 22. ledna v podání Slávky Pěchočové, a drobná skladba Vzpomínka. Do sólových skladeb jsou řazeny také méně významné, spíše příležitostné skladbičky: z dob studií fugy, dále moravské tance, Hudba ke kroužení kužely. Do druhé kategorie patří Concertino a Capriccio. A do třetí kategorie doprovod k Houslové sonátě, violoncellové Pohádce, Zápisník zmizelého a doprovod k dalším drobnějším skladbám např. pro zpěv, jehož je klavír jako doprovodný nástroj zajímavou součástí. Inspirační zdroje pro látku klavírního díla můžeme najít ve fragmentech v biografiích, literárním díle a v komentářích. Byly to především Hukvaldy, jeho rodná vesnice a dětství v ní prožité, která Janáčka inspirovala a která zanechala nezaměnitelnou stopu v jeho díle. Dozvuky místního nářečí najdeme v celé jeho tvorbě – typické zkracování samohlásek. Folklórní vlivy, záliba v lidové písni a tradičních tancích Lašska, které mnohokrát zpracoval a použil ve svých skladbách. Čistou hudební inspiraci můžeme nalézt také v hudebních motivech, které se chtějí podobat zvuku jeho oblíbeného cimbálu.

Další velkou inspirací mu byla samozřejmě rodina, prvně jeho mladistvá láska k mladé žačce a později jeho manželce Zdeňce. A následně také prožití radostných chvil s dětmi, Janáčkova láska k výjimečně nadané dceři Olze a bohužel také smutné, bolestné časy, kdy mu děti umírají. Útěchu od bolestí a zdravotních problémů nachází Janáček v moravských lázních Luhačovice. Zde nachází novou sílu, nové motivace, nové vztahy vedoucí k pokračování jeho umělecké práce. V Luhačovicích také potkává Kamilu Urválkovou i Kamilu Stösslovou, které se staly v pozdější tvorbě jeho múzami. Ovšem klavírního díla se tyto inspirace Janáčkových „femme fatal“ bohužel netýkají. Pro vyjádření milostných pocitů se Janáček přiklání k jiným formám i jiným hudebním nástrojům. Další nové inspirace Janáčkovi přináší sám život. Události kolem smrti dělníka při brněnské manifestaci, neuznání a neustálé komplikace s uvedením jeho čtyř oper, ho přivádějí zpátky ke klavíru.

Únorový koncert 20. ročníku Svátky hudby v Praze se tedy uskuteční 22. 2. od 19:30 hod. v Kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Vstupenky jsou v prodeji v síti Ticketstream. Více informací naleznete na www.svatkyhudbyvpraze.cz

Článek byl připraven s využití zdrojů z Nadace Leoše Janáčka a Masarykovy univerzity v Brně.

 

 

 

 

Video ukázky:

Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku

Leoš Janáček: V mlhách

Leoš Janáček: Vzpomínka


Leos Janacek 2
Leos Janacek 3


Přidej komentář