Tartit /Mali/ - Palác Akropolis
07.01.2010 22:21 |
David Daneš
Nejautentičtější průkopníci pouštního blues, kteří inspirovali Tinariwen i Ali Farka Toreho. Nic nevystihuje lépe obrovské prostory Sahary než hudba Tartit, skupiny kterou tvoří pět žen a čtyři muži etnika Tuaregů z oblasti Timbuktu v Mali.
“Úžasné!” – Robert Plant, když viděl Tartit na Festivalu v poušti v Mali 2003. Na rozdíl od svých krajanů Tinariwen hrají Tartit tichou, hypnotickou transovní hudbu; ženy sedí, zpívají a hrají rytmické cykly na bubny tinde, zatímco muži je doprovázejí na akustické loutny či elektrickou kytaru. Zpěvačky se připojí éterickými výkřiky i tancem. Hudba této přes patnáct let existující skupiny je autentickou předlohou pouštního blues i stylu geniálního afrického kytaristy Ali Farka Toureho. Poslední album Tartit, nazvané Abacabok se točilo v mobilním studiu uprostřed pouště s hostujícím Afelem Bocoumem, jehož Ali Farka Toure označil za svého nástupce. Hudba Tartit má i sociální poselství: u Tuaregů mají ženy na rozdíl od zbytku islámského světa plnou rovnoprávnost, vybírají si manžely, mohou se s nimi rozvádět, mají odhalené tváře, zatímco muži nosí roušku.
Tuaregové v historii vynikali jako obchodníci i zdatní válečníci, a jako vůdcové karavan zajišťovali obchod mezi subsaharskou a severní Afrikou. Vlastí těchto nomádů kočujících v extrémních podmínkách byl tedy obrovský prostor, vymezený městy jako Marrakeš, Timbuktu a dalšími "pouštními" terminály či oazami. Když byla v 60. letech Sahara rozdělena mezi nově vzniklé nezávislé státy Mali, Alžír, Niger, Libyi a Burkinu Faso, Tuaregové se stali cizinci na svém vlastním historickém území, a v době ozbrojených konfliktů s malijskou armádou se nedobrovolně ocitali v uprchlických táborech. Právě v tomto traumatizujícím prostředí vznikli Tartit i Tinariwen. V případě Tartit měl ale nedobrovolný pobyt v táboře pozitivní efekt - umožnil setkání mezi geograficky značně vzdálenými větvemi. Tato inspirativní zkušenost se promítla i do názvu původně dvacetičlenné skupiny: slovo tartit znamená svazek, shledání, pouto. Podobně jako Tinariwen se i ženy z Tartit rozhodly zviditelňovat svoji kulturu hudbou, a založili asociaci podpořenou OSN.
Podle hudby obě skupiny snadno rozeznáte: na rozdíl od "pouštních bluesmanů" Tinariwen používají Tartit strunné nástroje daleko méně, ve zvuku převažuje zpěv, tichá a gradující ženská zvolání a odpovědi, které vytvářejí magický, k transu směřující zvukové cykly. Výkřiky střídá rytmicky sofistikované tleskání a perkuse. Většina nástrojů je typická právě pro Tuaregy a souvisí s jejich kočovným životem.
Číši připomínající buben tinde, na který hrají výlučně ženy, je vlastně dřevěný hmoždíř na výrobu mouky, potažený kozí kůží, jednostrunné housle imzad jsou z vysušené tykve. Většinu nástrojů lze snadno změnit zpět na kuchyňské náčiní, takže nároky na transport - pro poutní nomády životně důležité - jsou minimální.
Pokud se v některých novějších skladbách objeví elektrická kytara, dochází k tomu ve velmi střídmé, přitom silně působivé formě. Kytarista Mohamed Issa Ag Oumar s nástrojem zachází podobně, jako dnes už nežijící Ali Farka Toure. Ten se ostatně nikdy netajil tím, že jeho úsečné, ostře řezané kytarové fráze mají původ v lakonických melodiích louten Tuaregů.
Hudební ukázky a videa na http://www.divanoprod.com/ViewPage.aspx a http://www.myspace.com/tartit Více informací na www.respectmusic.cz
Předprodej: Ticketpro, Palác Akropolis
Ceny:
Předprodej: stání 350,- Kč, sezení 400,- Kč
Na místě: 400/450,- Kč
POZOR! Do 8. 1. 2010 vstupenky za zvýhodněnou cenu: 300/350,- Kč!
“Úžasné!” – Robert Plant, když viděl Tartit na Festivalu v poušti v Mali 2003. Na rozdíl od svých krajanů Tinariwen hrají Tartit tichou, hypnotickou transovní hudbu; ženy sedí, zpívají a hrají rytmické cykly na bubny tinde, zatímco muži je doprovázejí na akustické loutny či elektrickou kytaru. Zpěvačky se připojí éterickými výkřiky i tancem. Hudba této přes patnáct let existující skupiny je autentickou předlohou pouštního blues i stylu geniálního afrického kytaristy Ali Farka Toureho. Poslední album Tartit, nazvané Abacabok se točilo v mobilním studiu uprostřed pouště s hostujícím Afelem Bocoumem, jehož Ali Farka Toure označil za svého nástupce. Hudba Tartit má i sociální poselství: u Tuaregů mají ženy na rozdíl od zbytku islámského světa plnou rovnoprávnost, vybírají si manžely, mohou se s nimi rozvádět, mají odhalené tváře, zatímco muži nosí roušku.
Tuaregové v historii vynikali jako obchodníci i zdatní válečníci, a jako vůdcové karavan zajišťovali obchod mezi subsaharskou a severní Afrikou. Vlastí těchto nomádů kočujících v extrémních podmínkách byl tedy obrovský prostor, vymezený městy jako Marrakeš, Timbuktu a dalšími "pouštními" terminály či oazami. Když byla v 60. letech Sahara rozdělena mezi nově vzniklé nezávislé státy Mali, Alžír, Niger, Libyi a Burkinu Faso, Tuaregové se stali cizinci na svém vlastním historickém území, a v době ozbrojených konfliktů s malijskou armádou se nedobrovolně ocitali v uprchlických táborech. Právě v tomto traumatizujícím prostředí vznikli Tartit i Tinariwen. V případě Tartit měl ale nedobrovolný pobyt v táboře pozitivní efekt - umožnil setkání mezi geograficky značně vzdálenými větvemi. Tato inspirativní zkušenost se promítla i do názvu původně dvacetičlenné skupiny: slovo tartit znamená svazek, shledání, pouto. Podobně jako Tinariwen se i ženy z Tartit rozhodly zviditelňovat svoji kulturu hudbou, a založili asociaci podpořenou OSN.
Podle hudby obě skupiny snadno rozeznáte: na rozdíl od "pouštních bluesmanů" Tinariwen používají Tartit strunné nástroje daleko méně, ve zvuku převažuje zpěv, tichá a gradující ženská zvolání a odpovědi, které vytvářejí magický, k transu směřující zvukové cykly. Výkřiky střídá rytmicky sofistikované tleskání a perkuse. Většina nástrojů je typická právě pro Tuaregy a souvisí s jejich kočovným životem.
Číši připomínající buben tinde, na který hrají výlučně ženy, je vlastně dřevěný hmoždíř na výrobu mouky, potažený kozí kůží, jednostrunné housle imzad jsou z vysušené tykve. Většinu nástrojů lze snadno změnit zpět na kuchyňské náčiní, takže nároky na transport - pro poutní nomády životně důležité - jsou minimální.
Pokud se v některých novějších skladbách objeví elektrická kytara, dochází k tomu ve velmi střídmé, přitom silně působivé formě. Kytarista Mohamed Issa Ag Oumar s nástrojem zachází podobně, jako dnes už nežijící Ali Farka Toure. Ten se ostatně nikdy netajil tím, že jeho úsečné, ostře řezané kytarové fráze mají původ v lakonických melodiích louten Tuaregů.
Hudební ukázky a videa na http://www.divanoprod.com/ViewPage.aspx a http://www.myspace.com/tartit Více informací na www.respectmusic.cz
Předprodej: Ticketpro, Palác Akropolis
Ceny:
Předprodej: stání 350,- Kč, sezení 400,- Kč
Na místě: 400/450,- Kč
POZOR! Do 8. 1. 2010 vstupenky za zvýhodněnou cenu: 300/350,- Kč!
Přidej komentář
Komentáře
Zatím zde nikdo nezanechal svůj komentář. Buďte první! Katalog
Salon Baráčnická rychta
Salon Baráčnické rychty byl již od pradávna místem setkávání, kulturních akcí, koncert...
Restaurace Baráčnická rychta
Restaurace Baráčnická rychta nebo také Všebaráčnická rychta je tradiční hospodou, kterou...
Old Prague Hotel
Old Prague Hotel na Praze 1 je umístěn v budově z roku 1895, která byla původně by...
KULTURNÍ PŘEHLEDY POČASÍ

