Barvy Avantgardy ve Veletržním paláci

09.07.2009 18:24 | Projekt Barvy avantgardy, který připravil Rumunský kulturní institut, sestává ze souborné výstavy, jež se soustřeďuje na napjatý vztah mezi avantgardou a tradicí v první polovině dvacátého století. Politické, kulturní a výtvarné podmínky vzniku místní avantgardy a jejího rozvoje do konce padesátých let zkoumá 65 obrazů z devíti rumunských muzeí.

Výstava začíná zralou modernou expresionistických a postimpresionistických děl z doby okolo roku 1910 a poukazuje na traumatické i utopické zkušenosti po první světové válce. Tento historický přelom vyvolal radikální rozpad a nástup výrazných avantgardních osobností jako Arthur Segal (budoucí předák Novembergruppe v Berlíně), Marcel Iancu (spolu s Tristanem Tzarou spoluzakladatel dadaistického hnutí v Curychu) či Hans Mattis-Teutsch, abstraktní malíř spojený s hnutími Der Blaue Reiter a Bauhaus, s maďarskými, německými a rumunskými avantgardními kruhy nebo s M. H. Maxym a Victorem Braunerem, pozdějším významným představitelem francouzského surrealismu. Začínající avantgardní hnutí se téměř hned od svých počátků střetávalo se vzmáhajícím se tradicionalismem, který se upínal k lidovým hodnotám. Militantní domorodost „specifického národní umění“ měla především náboženský a militaristický podtón. V centru stála zidealizovaná postava místního sedláka jako vzor duševní nezdolnosti, síly a historické neústupnosti. Souběžná existence, vzájemné směšování i střety vzkvétající avantgardy a sporného tradicionalismu společně utvářely proud, jenž by se dal nazvat umírněnou modernou meziválečné výtvarné kultury v Rumunsku, pro kterou byl příznačný živý a kontroverzní dialog.

Barvy avantgardy představují celou škálu vzájemného působení a předávání ve výtvarné kultuře meziválečného období, od politicko-ideologického až po etnické. Pro meziválečnou scénu v Rumunsku nebyla typická soudržná a dominantní kultura, ale vzkvétala na ní směsice různorodých, odlišných a multikulturních zvláštností. Barvy avantgardy jsou odrazem kaleidoskopických vlastností nejrůznějších výtvarných světů tohoto období, jejichž kořeny tkvěly v rozdílných a komplementárních tradicích. Výstava představuje překvapivé arménské umělce, jako je Apcar Baltazar, jehož zájem se soustředil na působivé a extrémní soudobé osobnosti, a ukazuje i přední německé výtvarníky jako Hans Eder, jenž zobrazoval kulturní zvláštnosti Němců z Transylvánie, kteří žili v uzavřených městských komunitách spočívajících na buržoazních hodnotách, nebo maďarské umělce jako Sandor Ziffer či Sandor Szolnay, spojené s vlivnou školou Nagybanya (Baia-Mare), které fascinovala místní extaticky mytologizovaná krajina. Židovští výtvarníci jako Brauner, Maxy a Iancu (Janco) zase přinášejí nový pohled na dynamiku moderního, úchvatného a ohromujícího života ve městě, zatímco odpověď na něj hledali rumunští malíři jako Ressu, Sirato nebo Theodorescu-Sion, kteří idealizovali svět venkovanů a zemědělců.

Vzájemný vliv, soupeření, dráždění, napodobování, interpretace, kritika či dokonce parodování byly přirozeným výsledkem živého mezikulturního dialogu, jenž dal nakonec v meziválečném Rumunsku vzniknout různorodé a svébytné moderní výtvarné kultuře.