Koncert Celestial Ground
Magazín kulturního dění v Praze a okolí 
Rakouský ples

MORYTÁT FUNERÁL & CO. - Ivo Medek v pražské Galerii Dion

Ivo Medek - MORYTÁT FUNERÁL & CO.
Ivo Medek - MORYTÁT FUNERÁL & CO.
02.01.2014 15:35 | redakce ZaKulturou.cz

Vernisáž výstavy obrazů Ivo Medka (Kopaninského) MORYTÁT & FUNERÁL CO., proběhne v ponděli 13.1.201Č v 18.00 hodin v galerii Dion (Na Pokraji 540/2, Praha 9) Výstava potrvá do 28.2.2014.

Nepřehlédnutelnou (avšak dosud přehlíženou) postavou české výtvarné scény od poloviny 60. let minulého století je Ivo Medek Kopaninský; přídomek „Kopaninský“, umělcem zvolený dle jeho bydliště, měl jej odlišit od řady různorodých jmenovců, mezi jinými i od jménem příbuzného Ivana Medka, hradního kancléře z dob prezidentování Václava Havla. Ivo Medek, všestranný výtvarník: malíř a kreslíř, tvůrce koláží, objektů, návrhů knižních přebalů a plakátů, restaurátor historických zbraní, se stal populární zvláště svými působivými kolážemi s nábojem černého humoru a kritickým nadhledem k dění ve světě a ke konání člověka, mezi přáteli je znám i jako bystrý pozorovatel, satirický, až sarkastický glosátor jevů ve společnosti a zvláště pak v kultuře. Dadaistický a často též imaginativní ráz jeho děl umělce na čas přivedly i do okruhu Pražské surrealistické skupiny, aby z ní po nesouhlasu s jejími dogmaty vystoupil (jak sám říká „mám rád surrealismus, ne však manýry surrealistů“) a přidružil se ke skupině Pražská banalýza a poté k volnému sdružení Patafyzické kolegium; odtud i pramení dosavadní prezentace jeho děl – vedle čtyřicítky samostatných výstav – na velké řadě skupinových přehlídek a tematikou i technikou tvorby motivovaných expozic. Výstava v galerii Dion představuje díla z poslední doby sdružená do tematického souboru reflektujícího zaujatě (opět však v úsměvném nadhledu, téměř v poloze klauniády, ne-li boření tradic) ustálené představy, názory a výklady věčného tématu duality života a smrti.

Obrazové formy Medkovy tvorby vychází z principu koláže, výběru primárních poutavých signifikantních prvků a jejich skladeb do nových celků; ozvláštnění výsledné kompozice je dáno výkladovým posunem souvislostí mezi výtvarnými, literárními i filozofickými významy komponent. S nečekanými, místy úmyslně až disparátními, nesourodými, ne-li nelogickými vztahy se shledáváme i u Medkových trojrozměrných „trouvé“ objektů: sestav z náhodně nalezených, jen mírně upravených předmětů. Vstup náhody i přesné způsoby spojování částí odráží autorovo myšlení, jeho přístup ke skutečnosti, k tématům života společnosti, náboženství, morálky a umění, ke všeobecně uznávaným hodnotám; umělec tak často strhává masku póz, za nimiž lidé skrývají své pokrytectví. Umělcem zvolené dadaistické východisko, poskytovaný průchod k zaznívání nihilismu až k hranicím nesmyslu, odmítání společenských standardů a konvencí, jsou propagací svobody života, tvorby a umění; ignorování tradičních estetických hledisek a působení na naše vjemy a city destrukcí a perzifláží jsou pak i přirozeným vyústěním teze klasika „ Mysl reaguje na nepochopitelné nebo nesnesitelné situace přijetím absurdního“ (André Breton v eseji o Lewisu Carrolovi).

Daný název výstavy MORYTÁT FUNERÁL & CO. můžeme nahlédnout prostřednictvím kořenů řady latinských slov, například mortatus nebo i morticinus: mrtvý či mortalis: smrtelný (dále i morticinum: mrtvola) a funebrus: pohřebný, smuteční či také řeckého funerál: pohřební vůz nebo ceremoniál. V širším kontextu a v relaci s vlastní tvorbou Ivo Medka i vystavenými exponáty je možno zmínit i anglosaský archaický výraz moritat, odkazující k imperiálnímu kultu středověkých křižáků a jeho spiritualitě krve a oběti za císaře nebo také k označení zasvěcenců o cestě do věčnosti; v pozdějším období: v 17. – 19. století, můžeme již nalézt pojítko výrazu ke kramářským písním s jejich líčením mordů a řádění tlup loupežníků (v dnešní době příznačně toto označení převzal i specifický proud komiksové literatury, svůj název tak rovněž našla jedna rocková kapela v USA, shodně se takto pojmenovala i další tamní komunita hudebníků a různorodých umělců). A posléze je zde totožný pojem morytát, objevující se v literárním díle Josefa Váchala a Bohumila Hrabala, převádějící původní označení hrůzostrašné historky do polohy krvavě vražedných výjevů, událostí či starých legend vyprávějících a groteskně komolících příběhy dnešních dnů. A tak expozice v Dionu: instalace souboru závěsných děl vytvořených různými technikami a v časovém období několika posledních let, tu opět v humorném a satirickém nadhledu pojímá téma postavení života a smrti (či spíše její symboliky: smrtky), aktuální platnost dílům a celému jejich souboru dává odvíjení se dějů v příměrových historických paralelách či přímo na pozadí událostí a příběhů z nedávné doby. Takto: s poukazy na souvislosti můžeme číst centrální dílo O Gustavovi, rozměrný závěs s leporelem narativních obrázků ve vidu předlohy kramářské písně; vyprávěcí charakter má rovněž obraz Admirál Horatio Nelson – The Burial First. Ve sledu děl nacházíme dále Intermezzo I. – Máj, burleskní tlumočení máchovského motivu: mrazivého příběhu o naposled pohřbeném, jeho duši poletující nad hřbitovem aby ho chránila; obraz je zajímavý i tím, že představuje jakýsi vzorník náhrobků, umělcem objevených a zaznamenaných na Malostranském hřbitově a na Vyšehradě. Průhlednou tajenku pak skýtá kompozice Krucifixace 2011 s postavou Intoše (slangový to výraz pro intelektuála), malba s koláží zahrnující i podobiznu Václava Klause či panel Vodka, pohled do nitra mohyly skrývající seskupení válečné sekyry, kupy šípů a postavy vojevůdce, dobyvatele měst oděného do chalátu, dlouhého tatarského kabátce, zde pojednaného půlkruhovitými nálepkami z hrdel láhví od lihoviny; charakter reliéfu pak má Sněhurka a sedm trpaslíků, konstrukce z odřezků různých typů rámovacích lišt, třírozměrným doplňkem instalace je i objekt Srdce. Ke zmíněným dílům jsou pak i přiřazeny tematicky se vázající starší práce: stamp artová, stylem lettristická kompozice Takový je život (u níž zeslabováním sytosti tisku a postupným vzdalováním od sebe se rozvíjející řada zvukově příbuzných slov sex – ex –- ex --- ex vede do úplné nezřetelnosti, aby posléze, po následné odmlce vyústila do konečného stavu exitus): metafora nevyhnutelného ubývání životních sil, a do prostoru galerie zavěšené papel picado Workoholík, ve stylu tradičních ozdobných mexických vystřihovánek provedená silueta sedícího kostlivce civícího na monitor počítače, na němž se úmorně snaží přeměnit body v křížky. Stejnou technikou je realizována vystřihovánka Carpe diem – memento mori, proti sobě u kavárenského stolku sedící dvojice postav s cylindry: muže elegána a shodně oděného kostlivce. Všechna vystavená díla, tak jako celá Medkova tvorba, vykazují nejenom v předchozím zmíněný nadhled, náboj vtipu a humoru, ale také umělcovu nevšední znalosti historie a jeho přehled po mnoha dalších oborech, i esoterických naukách, detaily obrazů svědčí rovněž o pečlivém studiu jednotlivostí komponent, například dobových uniforem, krojů a kostýmů postav obrazových příběhů. Poutavost děl také zvyšuje v nich obsažené vnitřní napjetí: polarita tragiky a hrůznosti oproti humoru a směšnosti, vzbuzující mezi oběma póly oscilování divákovy mysli. Autor se tak i hlásí k odkazu díla jím obdivovaných klasiků imaginativní a metafyzické malby v pořadí jmen jako jsou náš Jaroslav Panuška, mexický kreslíř a ilustrátor José Guadalupe Posada či Belgičan Paul Dalvaux přičemž nesmíme opominout na pomyslném Olympu imaginace sedícího Marcela Duchampa; tvorbu Ivo Medka pak s našeho hlediska můžeme označit i za pokračování jejich názorové cesty, jejich zření a reflektování světa. V Medkově díle tak odezvu nacházejí i filozofické úvahy a závěry Ladislava Klímy, který svého času napsal: „…směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci“, dále „kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, jen každý strach“, aby dospěl k závěru, že „svět jest jen bezedně hlubokou a féerickou hrůznou groteskou“.

Limitovaný rozsah recenze, šíře umělcem uplatňovaných technik a mnohovýznamovost jeho tvorby, i při interpretaci jednotlivých artefaktů, omezuje možnost úplného a souhrnného referování o výstavě. V odstupu a při celistvém pohledu na ni však můžeme konstatovat její integritu s předchozím autorovým dílem ve formě a obsahu výpovědi: v pohledu na svět prizmatem komična a černého humoru podaného prostřednictvím estetiky naivismu, dada a surrealismu, v tlumočení umělcovy životní filozofie a jeho postoje ke světu. Ivo Medka a jeho tvorbu charakterizuje všímavost, ostré vidění a postřeh i mnohdy obecně přehlížených maličkostí, jejich vyzdvižení a glosování; to často v ironickém nadhledu nesoucím kritické memento. Díla vystavená v Dionu mají opětovně povětšinou metaforické rysy s řadou výkladových vrstev, zvoleným tématem morytát autor však posunuje svoji tvorbu dále, nejenom blížeji k existencionálním otázkám, ale i k vyššímu vyznívání a působení. Svoji roli zde hraje v obrazech obsažená kontroverznost komična a tíživých situací, kontrast mezi někdy tragickými ději a nevázaným způsobem jejich komentování, narušování společenského tabu satirickým až sarkastickým tónem výpovědi, zobrazování absurdit světa prostřednictvím parabol na hraně vkusu a kýče. Zde všude jde svým způsobem o intelektuální obranu vůči nepravostem, proti pokleslosti a úpadku člověka, jeho rodu, a to prostřednictvím humoru a smíchu. A k tomuto můžeme opětovně citovat nestora surrealismu André Bretona: „Neexistuje nic, co by inteligentní humor nedokázal rozpustit ve výbuších smíchu, daří se mu to i v případě nicoty,….., smích je jedna z velkolepých lidských marnotratností až hýřivých prostopášností, dosahuje i okraje nicoty, poskytuje nám ji jako zástavu“. Ivo Medek nám tak svojí tvorbou nabízí osvobození nejenom od pocitů marnosti a tíže existence, ale přináší i tolik potřebný náboj životní síly a optimismu.

Ivo Janoušek

Tagy: Galerie, výstava, Výstava obrazů


Přidej komentář