USandTHEM Galerie Václava Špály

21.05.2009 15:47 | Vystavující umělci: Nicoline van Harskamp, Harmen de Hoop, Jonas Staal a Vincent W. J. van Gerven Oei, Sina Khani, Robin van ’t Haar, eddie d
Kurátor: , de Veemvloer Amsterdam
Zahájení výstavy: 27. 5. 2009 od 18 hodin
Doba trvání výstavy: 28. 5. – 12. 7. 2009

Nizozemská výstava byla připravena v rámci programu Galerie Václava Špály, který se zaměřuje na představení aktuálního mladého umění z různých evropských metropolí. Během roku se tak rovněž plánuje ukázka z londýnské scény.
Kurátor (Radek Váňa) má zkušenost se současným českým i nizozemským uměním. V 90. letech stál u mnoha českých projektů, od roku 2004 pracuje v De Veemvloer v Amsterdamu a má za sebou řadu výstav v různých zemích.
Tématem jeho výstavy s názvem USandTHEM je určitá konfrontace nás a jich. Může to být na jedné straně vymezení dvou lokalit, různých uměleckých scén, na druhé straně nás bezmocných a jich, tedy jakéhosi globalizovaného establishmentu. Nebo prostě jen postoj umělců vůči společnosti.

o této konfrontaci říká: „Nová éra začala v Čechách heslem Nejsme jako ONI! Od té doby uplynulo už hodně doby, ale pocit toho ONI (tam někde) pořád doutná. Ne úplně neopodstatněně, pokud ONI jsou politici a média (a ti, jimž – obojí – patří a kteří jimi manipulují). Nejen veřejnost, ale ani současné umění JE nezajímá. Pocit zbytečnosti, resp. neexistence určité role formuje umění, které charakterizuje introvertnost a nezávaznost. Když se někdo pokusí bariéru ke světu mimo umění prolomit, jeto většinou pouhá konfrontace.
To v Holandsku je to jiné. Nejenže i současné umění má relativně pevnou pozici ve společnosti. Ta je poměrně pragmaticky konsenzuální (tzv. polder model) a navíc poháněný snahou po novém, lepším. Ve spojení se zakořeněnou snahou pomáhat to skoro vypadá, jako by všichni táhli za jeden provaz, a tak není občas jasné, jestli MY už nejsme ONI.“

Ve Špálovce prezentuje nizozemské umělce, kteří pracují především ve veřejném prostoru, což tam má více podob: jako společenské nebo participační umění, umění útěchy anebo jinak nazvané podle formy nebo účelu. Co původně začalo jako alternativní proud, to je dnes součástí systému – každý kraj, obec i čtvrť mají umělecké komise a „public art“ je tam nástrojem pro umění, jež je považováno za společensky relevantní, něco, co má sociální soudržnost a komunikaci jako svůj cíl. Umělci se tak mohou stát nástrojem politiků.
Existují však umělci mimo tyto struktury, kteří se tak vymezují nejen vůči přivlastnění si umění politiky, ale i vůči normativnímu fungování veřejné sféry.

Jejich autonomní pozice nabízí pestrou škálu přístupů, jež rozšiřují naše vnímání prostoru, který se týká každého z nás. Umělci ohledávají hranici, kam až můžeme: jejich projev má někdy zdánlivě neškodnou, poetickou nebo absurdní podobu, jindy je politickým manifestem, intelektuálním i praktickým nárokováním svého místa.

Harmen de Hoop je vnímán občas jako zakladatel žánru. Jeho práce jsou drobné intervence, které mají lehce absurdní nebo subverzivní podobu. Jeho instalace často vyzývají k interakci, ale pro něj samotného je důležitý jen akt vytvoření určité situace/možnosti a v žádném případě se neobrací na určitou skupinu obyvatel. Spíš je pravděpodobné, že jeho práce – jako poznámka pod čarou – zůstane nepovšimnutá nebo třeba vzbudí odpor, případně si vykoleduje pokutu. Nejde jen o to, že pro určitá místa vytváří nové možnosti vnímání, často vytváří pravidla použití, přičemž ten, kdo je dodržuje, se dopouští přestupku.

Robin van´t Haar je vlastně flaneur, který z odstupu sleduje naše chování ve městě a určitým způsobem ho kategorizuje. Před námi tak vyvstává plastický obraz neintencionálního používání veřejných prostranství a choreografie, kterými sami sebe dáváme všanc.

Sina Khani a eddie d nejsou vyloženě zaměření na veřejný prostor jako takový. Eddie d používá veřejně přístupné obrazy z televizních diskuzí nebo zpráv, ze kterých sestavuje v podstatě dadaistické zvukové básně. Proměňující se politické klima a nedůvěra v politickou rétoriku ale dostaly velmi pregnantní a vtipný tvar v Pas de Deux, původně určeném pro web deníku De Volkskrant. Inhalal/Exhalal je diplomová práce Siny Khani, která je tak trochu filmem, jeho Making of je i performancí v ulicích a hlavně svatostáncích Amsterdamu. Lehce woodyallenovský neurotický hrdina s ideou sblížit dvě největší náboženství podnikne napínavou akci, jejíž výsledek je symbolicky nulový.

Politicky nejartikulovanější jsou práce Jonase Staala ve spolupráci s Vincentem W. J. van Gerven Oeiem a Nicoline van Harskamp. Van Harskamp zkoumá velké množství materiálů, které se týkají zajištění bezpečnosti, politického aktivismu nebo politiky. Viditelné a artikulované, veřejně přístupné projevy s intelektuální přesmyčkou zpracovává do podoby, která funguje jako konceptuální divákovo uvědomění si sebe sama jako politické a veřejné bytosti. Staal vyhledává společensky aktuální témata, která mohou dát formu jeho hře s obrazy a očekáváními médií a politiky. Jejich mnohoznačným použitím ale nechce za politiky řešit jejich problémy, používá svoje umění jako nástroj boje proti stávajícímu řádu a neironickému dožadování se svého podílu na veřejné sféře.